Hvězdně obsazený retro film, který sklízel solidní ohlasy na loňském festivalu v Cannes, a přesto po uvedení v amerických kinech téměř nikoho nezajímal? Ani Joaquin Phoenix, Marion Cotillard a Jeremy Renner nezajistili větší diváckou pozornost. Šlo tedy o nafouknutou bublinu v režii zkušeného Jamese Graye? Vůbec ne, jen tento retrovýlet vyžaduje větší trpělivost.

Pamatujete si na úvod Kmotra 2? Na příjezd mladého imigranta Vita Corleoneho do New Yorku, konkrétně na Ellis Island, kde se podrobuje spolu s mnoha jinými kontrole, držen v karanténě a poté nucen probíjet se tvrdým životem Nového světa? Tak o tomhle je The Immigrant. O tvrdé lekci života, kterou dostane mladá Polka Sonya (Marion Cotillard) přijíždějící na počátku 20. let za vidinou lepšího života. Hned po příjezdu zjišťuje, že začít nový život nebude vůbec lehké. Nikoho nezná a neví komu věřit, naštěstí se jí brzy ujímá kšeftař Bruno. Ale nebude to tak jednoduché...

The Immigrant: FOTOGALERIE

Přehrajte si trailer Kdybych neznal herce a jména tvůrců a někdo mi řekl, že The Immigrant je ztracený a znovunalezený film Francise Forda Coppoly, který natočil po druhém Kmotrovi, nedělalo by velkou námahu mě přesvědčit. Obrazová stránka a celkově výprava je precizní. Rovnou říkám, že kameraman Darius Khondji by měl přestat dělat otroka u Woodyho Allena a jeho lehce vyčpělých konverzaček a měl by zkusit větší filmy. Jeho snímání (pomalé švenky a jízdy, delší záběry, nažloutlé ladění) evokuje práci Gordona Willise právě na Kmotrovi či Vilmose Zsigmonda na starších filmech Roberta Altmana a je radost se na výsledek dívat.

Jedním z hlavních motivů filmu je neustálá nedůvěra a nejistota k lidem, kteří se Sonye snaží (alespoň zdánlivě) pomoci. James Gray zobrazuje svět, kde hlavní postava denodenně bojuje o základní věci nutné k přežití i za cenu sebeponižování. Prostředí spodiny, šejdířů, podvodníků, prostitutek a psychologických her. Trojúhelník Phoenix – Renner – Cotillard je komplikovaný, všechny tři postavy (výborně zahrané, třeba Cotillard se pro svou roli naučila polsky) si v sobě nesou traumata. S postupujícími minutami jsou jejich jednání - především činy Joaquina Phoenixe - motivovány vnitřními stavy. Tím chci říct, že se chování postav neřídí běžnou rozumovou/žánrovou logikou a někoho může jejich chování iritovat. Ale stejně je fascinující se třeba na Phoenixova traumatizovaného hajzlíka dívat prostě proto, že ho hraje jeden z nejlepších herců své generace.

The Immigrant působí jako film z jiné doby. Ostatně i James Gray se vyjádřil, že jeho tvorba má mnohem blíže k psychologickým snímkům ze 70. let než k zábavným žánrovkám a nelze si toho nevšimnout. Část diváků může znechutit pasivita hlavní postavy a ke konci je toho zvýrazňovaného trpění už přece jen příliš moc, ale to jsou jen malé vady na kráse technicky precizního a působivě zahraného dramatu s neotřelým tématem.