Až doteď byl Stopařův průvodce jednou z největších záhad mého života. Nečetl jsem, neznal jsem a nechápal, o co těm tatrmanům s ručníky vlastně jde. Film mi podal vcelku roztomilou odpověď: O srandu! Zvlášť v prvních dvaceti minutách je té absurdní, bizarní, přízemní i intergalaktické zábavy požehnaně a britští filmaři začínají našeptávat, že sledujeme jejich ultimativní opus - komediální verzi Epizody III z Hvězdných válek říznutou Monty Pythony a Kontaktem. Jenže pak se začínají objevovat i slabší místa, rozpaky vzbudí dialogové přestřelky, které tak úplně nevyzněly, a dokonce se vyskytnou i prapodivně zrežírované sekvence na samém okraji trapnosti (dvě hlavy Sama Rockwella mi k srdci nepřirostly). A do téhle změti ještě neustále přilétávají další a další nápady, hlášky, skeče naprosto vytržené z kontextu (najdi pět rozdílů mezi langustami z Asterix: Mise Kleopatra a Stopařovou velrybou :-), takže výsledkem je docela příjemná fašírka sci-fi a té nejbláznivější vysokorozpočtové komedie posledních pěti deseti let… která ale měla na MNOHEM víc. Těžko ukázat prstem na konkrétního viníka, protože všichni zúčastnění (snad kromě ústředního Martina Freemana a hlasu Alana Rickmana) střídají geniální okamžiky s autorskou dovolenou. Což platí jak o scenáristické dvojici, tak i o režiséru Jenningsovi, jenž s klidem Angličana nasadí na samotný začátek naprosto úžasně pojatou likvidaci naší planety, aby o pár desítek minut později se stejnou bohorovností vypustil na plátno takřka amatérský únos Zooey Deschanel partou vesmírných opruzáků. Jakoby tvůrcům každý druhý natáčecí týden někdo vymačkal citrón do hlavy (zasvěcení ví o čem mluvím), jinak si tu nevyrovnanost vysvětlit nedokážu. Ovšem i s ní mi Stopař v paměti zůstane. A nejen kvůli létajícím delfínům, depresivnímu robůtkovi a procítěným veršům vogonské lyriky.