Oprah Winfrey produkuje? Do krytu! Přichází totiž muž, který „náš národ“ ve svízelných chvílích inspiroval a nabil nás nadějí. Přichází muž, který pozvedl prapor afroamerického obyvatelstva, pořádně s ním zamával, a pak donutil Denzela Washingtona klesnout k plačtivým ódám na klasicky plakátového hrdinu, jenž ne a ne slízt ze stříbrného plátna. Kolik takových dramat za rok dostaneme? Deset, možná dvacet. Kolik z nich se prodere k nám do distribuce? Jedno, maximálně dvě. A konečně, kolik jich doopravdy vstoupí do dějin? Žádné. V tomhle subžánru se totiž hraje na jistotu – žongluje se při tom ale s tak seriózními tématy, že si málokdo dovolí tyhle vzletné příběhy (inspirované skutečným životem, jak jinak...) odstřelit. The Great Debaters přesně zapadají do známé škatulky. Asi nikdo z nás by je nechtěl recenzovat a málokdo by si je dobrovolně vůbec pustil. Jenže pořád se vezou na vlně politické korektnosti - a i proto fungují jako jedna z mnoha přecitlivělých výzev k toleranci a k úctě vůči jinému etniku. Neříkám, že se mají černí a bílí za mořem řezat, tvrdím jen, že tyhle předvídatelné srágory člověk dostatečně pozná už z traileru, v tomto případě naštěstí více než slušného. V celovečerní stopáži z Great Debaters ale poteče jen klišé. Filmaři jsou totiž duše vypočítavé – divák jim nabídne prst v podobě nadšených reakcí na Amerického gangstera a jeho hlavní hvězda, Denzel Washington, se hned pokouší zneužít jejich dobromyslnosti. Na tenhle fígl mu ale nikdo neskočí. Na další režijní pokus si měl vybrat látku nosnější i překvapivější.