Sedím v londýnském kině, brodím se mořem reklam (stylových reklam!), a čekám na Assange. Samozřejmě toho filmového, v podání Benedicta Cumberbatche. Ten opravdový je sice jen pár kilometrů ode mne, na ekvádorské ambasádě, ale desítky párů očí, patřící britské policii, tajným službám a novinářům, vytvářejí kolem jeho nového domova neprostupnou mříž. Svým způsobem je to domácí vězení a určitá forma vyhnanství. Film tuhle poslední, nejaktuálnější fázi Assangeova života - plnou nedořešených otázek a spekulací - vůbec neřeší. Jedná se totiž o kauzu, která s hlavním tématem děje nesouvisí. Fifth Estate je totiž především o zrodu, vzestupu a pádu Wikileaks.

The Fifth Estate: FOTOGALERIE

Na první pohled tu máme ideální životopisný recepis: dvojici charakterů, které jsou jako den a noc. Podivínského vizionáře Juliana Assange (Benedict Cumberbatch) a idealistického hackera Daniela Schmitta (Daniel Brühl), jimž pod rukama vzniká informační revoluce. Bill Condon prudký vzestup Wikileaks demonstruje agresivní infografikou, která plátno zasypává tančícími palcovými titulky a koláží televizního zpravodajství, to abyste měli pocit informačního přehlcení. Zákulisí Wikileaks pak symbolizuje zdánlivě nekonečná kancelář se stovkami psacích strojů, u kterých sedí stovky fiktivních autorů.

Tohle zjednodušení na běžného diváka jistě funguje, ale ten zkoumavější (a ty očekávám v publiku tohoto snímku především) rychle prohlédne lenost scénáře. Jediným tématem, ukrytým pod tlustým nánosem dialogového balastu, je vymknutí informačního věku z kloubů. Každý novinář chce senzaci a v neustále se zvětšujícím informačním toku je ochoten čím dál tím víc mhouřit oči nad důvěryhodností zdrojů nebo morálním rozměrem své práce. Jenže zatímco včerejší průšvih ČTK s falešným mailem od Českého rozhlasu (Zelená vlna se musí přejmenovat, protože propaguje stranu Zelených) byl jen uspěchanou minelou, v případě majstrštyku Wikileaks, který ohrozil tisíce tajných zdrojů a agentů po celém světě, se jednalo spíš o zbrklé zveřejnění zdrojů, bizarní kombinaci uspokojení nenasytného ega a pudu sebezáchovy.

Tak nám to alespoň prezentuje snímek, natočený mj. podle knihy Daniela Berga. To je právě onen Daniel Schmitt z filmu. Falešné jméno bylo jen jednou z mnoha nevinných lží, které si mezi sebou Berg a Assange vyměnili. Věřit přece nemůžeš nikomu. A to platí i o Condonově filmu. Moc hezky se na něj kouká a Cumberbatch i Brühl odvádějí svůj obvyklý nadstandard. Benedict působí správně mimozemsky a neprostupně, Daniel zase zvládá nakažlivé nadšení, které děsí stejným dílem u teroristů i hackerů. No a pak je tu americká vláda, která naší dvojici považuje tak trochu za obojí. Film se zoufale snaží zůstat na postranní čáře a nefandit ani jednomu z týmů, ale nezvládá zakrýt svoje zdroje - což je vzhledem k jeho tématu velká ironie.

Podobnosti námětu a díla tady bohužel teprve začínají. Tak jako Wikileaks nabízejí tisíce a tisíce stran dat, ze kterých si musíte udělat vlastní interpretaci (nabízí neředěnou pravdu, názor už si ale musíte udělat sami), zahrne vás film spoustou více či méně zajímavých informací a střípků, aniž by vám ale nabídnul byť jen náznak tajenky. Bill Condon prostě jen řetězí popíkovou verzi tehdejšího zpravodajství, které se vztahuje k Wikileaks, živí v divácích dojem, že Assange je trochu magor a trochu génius, ale nikdy nejde do hloubky. Soukromí postav sestává z frází a floskulí, dění kolem slavného serveru zase z informací, které proběhly médii tak nedávno, že je má většina z nás někde ve spodních patrech mozku, odkud se přihlásí v momentě, kdy se začnou na plátně probírat.

Fifth Estate se dá částečně přirovnat k Třicet minut po půlnoci. To je taky film, který podle mnohých přišel příliš brzy a nabídnul příliš málo. Jeho zdlouhavost a relativní zbytečnost je ovšem paralelou k samotnému honu na Bin Ládina. A hlavně nabízí až voyeurskou fascinaci postavou hlavní vyšetřovatelky, která doposud zůstala veřejnosti skryta. Fifth Estate je ovšem jen souhrnem skutečných událostí bez přidané hodnoty. Poslouží možná studentům mediálních oborů, kteří tehdejší zpravodajství BBC a CNN zaspali, ale i těm by víc prospěl emočně nezabarvený dokument. Film se od něj odlišuje hrstí povrchních detailů z Brühlova života (hraje autora předlohy, takže je ve filmu víc), zatímco Assange je přízrakem, který se vždy zjeví zpoza rohu. Je to fascinující a těkavá osobnost, přivedena k životu obarvenou Cumberbatchovou kšticí a pronikavýma očima, za jejichž hradbou se děje tolik věcí. Ale právě tam vás nikdo nepustí a vy postupně zjišťujete, že tenhle film nabízí jen jednu stranu mince, která rekonstrukci historie často promění v lacinou dojmologii.

Lehce se na to dívá, těžce se o tom přemýšlí. Otázka, co tím chtěl autor říci, tentokrát není na místě, protože z filmu získáte neodbytný pocit, že i Condon je pouhým divákem, a nechává věci plynout, aby pointa prostě jen tak vznikla sama od sebe. Alespoň jako reprezentant hesla "Není malých herců, je jen malých rolí" však Fifth Estate poslouží dokonale.