Cynický a objektivní přístup ON: Kdybychom nevěděli, že Orel Deváté legie vznikl podle knížky Rosemary Sutcliffové z roku 1954 a jeho první adaptace se objevila na obrazovkách BBC už v 70. letech, zcela vážně bychom mohli podezřívat tvůrce, že natočili pokračování Marshallova Centuriona. Dvacet let poté, co se Devátá legie záhadně „rozplynula“ kdesi na skotské Vysočině, přichází do Británie mladý důstojník Marcus Flavius Aquila (Maximus Gayus Tatum). Je synem velitele Devítky (v Centurionovi Dominic Kabrňákus West) a pokouší se nalézt rodovou čest. K její ztrátě nedošlo likvidací celé legie (lidské zdroje jsou snadno obnovitelné), ale zmizením jejího symbolu, zlatého římského orla.

Flavius se v bitvě s divochy osvědčí jako předvídavý a schopný velitel, avšak zmrzačená noha znamená předčasný odchod do výslužby. Když se jakž takž zotaví, volno využije tím, že vezme otroka jménem Esca (Baletus Elliotus Bell) a vyrazí na sever od Hadriánova valu zjistit, co vlastně Devítku postihlo, kde jeho taťka složil kosti a hlavně, kam se poděla velebená standarta. Jak jinak, narazí i na postavu, která je starší verzí centurionovského Michaela Magnetuse Fassbendera (tentokrát v podání Marka Hustovýskytuse Stronga).

To všechno je už na první pohled velmi gay. Příběh je výhradně o vztahu dvou mladých mužů, vyměňujících si role šéfa a otroka. V celém filmu není kromě nějakých dekoračních divoženek ani náznak ženské postavy. No a celkový námět už vtipálci na čsfd dostatečně provařili variacemi na vtip „o výpravě za pořádným ptákem“. Nakonec to hlavní: Orel Deváté legie je adaptací knihy pro děti a mládež, takže o stříkajících tělesných šťávách a drsném hláškování z Centuriona si nechte zdát.

Film má dvě výrazné slabiny: obsazení a druhou polovinu scénáře. Co se týče hlavních představitelů, nabízí Orel Deváté legie jedno velké překvapení: Channing Tatum je stravitelnější než Jamie Bell. O nějakém hereckém válcování samozřejmě nemůže být řeči – Channing se prostě jen do role nemluvného a tvrdošíjného legionáře hodí mnohem víc než chrastítko Bell do role syna válečného krále Britonů. Tím spíš, že projde filmem se svou neporušenou moderní ofinou a všechno odehraje se stejným víceméně znuděným výrazem. Tatumova snaživá zarputilost jej dokonale zastíní.

Scénář zpočátku nemá výraznější problém. Solidně představí postavy a slibně rozvine zápletku. Během výpravy dvou mladíků za posvátným ptákem (no jo) však začne kulhat hůř než Flavius. Tam, kde by se mělo hlouběji rozvíjet přátelství hlavních hrdinů, dostaneme spíš přehlídku skotských a maďarských panoramat (tam se většinou natáčelo). Zdánlivě má příběh všechno, včetně očekávané změny rolí pána a otroka, když se Esca ocitne mezi svými. Film však uspěchaně klouže po povrchu, buddy-chemie je nulová a tak z finálního Escova dilematu a obratu nedýchá ani náznak emocí, natož katarze. Navíc je vidět, že druhá polovina příběhu měla v románu podstatně větší rozmach – ve filmu je však děj zkratkovitý a mezi scénami se bez varování přeskakují celé týdny, takže zmiňovaný vývoj hlavních hrdinů nedostává téměř žádný prostor (o některých vedlejších liniích, třeba s náčelníkovým vnukem, ani nemluvě). Že potom finální bitvička nemá patřičnou údernost, ať už adrenalinovou či emoční, není třeba zdůrazňovat.

Cynický a objektivní přístup OFF: Orel Deváté legie je i přes veškeré výhrady příjemný a zábavný film. Na rozdíl od Centuriona, který se snaží být na historickém pozadí moderně cool, jde v tomto případě o sympaticky staromilské dobrodružství o dvou mužích, jejichž přátelství překonalo etnické i mnoho dalších rozdílů. Nevyskytují se tu žádné modelky s oštěpy, ani zpomaleně necáká krev, zato dostanete královskou porci atmosféry. Kevin Macdonald má rozhodně cit pro vizuál, a přestože jde o vysloveně laciný film, je to pastva pro oči. Kamera je na Oscara – dokáže efektně prodat každý záblesk oceli, každý cár mlhy ovíjející se kolem skotsko-maďarského dubu. K tomu báječně hraje hudba Atliho Örvarssona, která putování po Vysočině dává epické vyznění bezmála Statečného srdce.

Navíc i přes to PG-13 Macdonald nenatočil vyměklou pohádku. Bitvy (není jich málo) se sice musí obejít bez rudých stříkanců, ale i tak jsou dostatečně intenzivní. Střih, utínající scény milisekundy před marshallovským porcováním lebek, vám vnutí dojem, že musí existovat i nějaký eRkový sestřih, kde ostří maso a kost skutečně oddělí. Sice mimo záběr, ale o to častěji se tu podřezávají krky a zabíjejí děti, takže celkové vyznění je překvapivě drsné. Celý film má pochmurnou, melancholickou náladu, která vnucuje dojem, že jste viděli něco neradostného či dokonce depresivního. Nic na tom nezmění ani idiotská poslední scéna, související s faktem, že předloha má spoustu dalších částí se stejnými hrdiny.

Ano, Orel Deváté legie je něco jako „zkrocený“ Centurion. Především však v dobrém významu toho slova. Kdo chce cool divočinu, pustí si Marshalla. Kdo kompaktní příběh s vydatnou atmosférou, dá přednost Macdonaldovi. Jak prosté, drahý Esco.