Pokud bych hledal smyslnost ve filmu, asi nikdy by mě nenapadlo začít u příběhu ochrnutého šéfredaktora Elle, kterému právě vypovědělo službu celé tělo - s výjimkou levého oka. Jenže je to právě tohle slovo, jež by mělo ke Skafandru a motýlovi připoutat mnohem víc pozornosti, než si oscarové hity podobného tématického zaměření obvykle zaslouží. Smyslnost. Smyslnost, s jakou si ošetřovatelka paralyzovaného Jean-Dominiquea přejíždí jazykem po horním patře, smyslnost, s níž na jedno oko špulí rty (ex)manželka, zatímco jí vítr vhání vlasy do očí - v těch chvílích se o slovo hlásí nejen erotika a jásot nad krásou živých žen, ale i příjemná dávka nekorektnosti. Okolo těžce zkoušených „invalidů“, jejichž příběhy mají dojímat, se totiž obvykle našlapuje zvlášť obezřetně. Lká se nad jejich osudem, mačká se jejich dlaň, tak aby ještě nevzdávali svůj souboj se smrtí, čímž se vlastně dost suchopárně křísí zbytky jejich životní energie. Skafandr a motýl dělá občas totéž, ale pokaždé trochu rafinovaněji a s mnohem větší lehkostí. Hlavně se ale nebojí tnout do některých témat z docela nečekané bolestivé strany.

Je docela sadistické postavit film o muži uvězněném ve vlastním těle na jeho kontaktu s něžným pohlavím. Nemůže si na ně sáhnout, nemůže je políbit a určitě s nimi nikdy neuspokojí svoje sexuální touhy, přesto před ním defiluje jedna vábnička na hormony za druhou. Což v kůži Jeana-Dominique samozřejmě bolí - byť docela roztomile hravým způsobem -, zároveň ale motivuje k představám o tom, kolik radosti by si šlo užít ve zdravém těle.

Skafandr a motýl hlásí, že dokud člověku ještě funguje mozek, slouží paměť a fantazie, může si v obklopení krásných žen život pořád ještě vychutnávat. Je to často nejoptimističtější možný pohled na svět, takový ten hluboce lidský manifest, který oslavuje matičku Zemi, ale i veliké člověčenství, které nezničí ani ta nejbezvýchodnější situace. Co na tom, že je Skafandr a motýl líčen v notně idealizovaném světle, v němž je každé mnohahodinové čekání smrsknuto v zájmu příběhu jen na pár sekund - tragičnost okamžiku se mu vylíčit daří, a to i za pomocí některých VELMI sugestivních sekvencí á la zašívání oka. Zvolená koncepce, kdy se většinu času díváme na svět z perspektivy hlavního hrdiny, tj. kdy kamera imituje jeho zorničky a občas i mozek, dovoluje režiséru Julianu Schnabelovi hotové audiovizuální orgie. Přes namodralé filtry a omamnou hudbu se na oko Jeana-Dominiquea valí nepřeberná škála vjemů, která ale nikdy neupadne ke kýčovité výstavě hezkých obrázků. Schnabel obdařil ve spolupráci s dvorním Spielbergovým kameramanem Januszem Kaminskim v podstatě všechno výjimečnou vnitřní energií, tak aby vtělení do „nehybného oka, které najednou zostřeně vnímá každý detail i každý náznak pohybu“ bylo co možná nejpodmanivější.

Výsledek je jedním slovem úchvatný. Vlasy třepotající se ve větru nebo surfování na obrovských vlnách, tedy soulad nespoutaného pohybu a okázalé krásy ve Schnabelově režii výtečně funguje, aniž by sklouzl k povrchní manýře. Nabíjí sice optimismem, nádherně balamutí smysly, ale díky problikávající nekompromisnosti (viz velmi tvrdá scéna s telefonující milenkou) za sebou zanechává i poměrně hlubokou emocionální brázdu. Zkrátka ten jiný - magičtější - pohled na svět není jen prázdnou onanií. Dokonce v sobě nese mnohem víc než samotné dramatické vedení příběhu. To si občas vypomůže až příliš polopatickou snovou sekvencí, nadmíru průhlednými metaforami, v poslední třetině mu pak rovnou schází nějaký element, jenž by filmu přidal na tahu a popohnal ten úchvatný průlet fantaziemi a touhami k vrcholu.

I přesto před Schnabelem smekám svou beranici a chápu, proč se v oscarových nominacích tenhle navenek nenápadný francouzský klenot zjevuje tak často. Jako film, který má být ne úplně hloupou podívanou, obstojí na výbornou s minusem, zvlášť na velkém plátně, doplněném o odpovídající zvukovou aparaturu