Oscara sice dokument The Cove dostal sotva před měsícem, nemusíme ale čekat, než jeho význam zhodnotí čas. „Velmi důležitý film“ bude už kvůli tomu, jak daleko se mu podařilo dojít v rámci škatulky aktivistického dokumentu. Už nejde jen o filmaře, kteří vystupují před kameru a dělí se o svůj pohled na věc, ani o propagaci vlastního světonázoru skrze „moorovsky“ hravé, a leckdy i sakra manipulativní techniky. The Cove už je rovnou dokumentem akčním, ve kterém se přesvědčivě přednese, co je špatně a proč, a pak se sestaví komando, které nějak může dosáhnout nápravy. Nebo k ní alespoň přiblížit, udělat první krok, a věřit, že film, a zejména pak jeho diváci, dílo dokonají.

The Cove se zhmotňuje jako noční můra lidí, kteří mají na starost image Japonského císařství. Všichni obyvatelé planety Země mají totiž rádi delfíny. O jejich inteligenci se učí už na základkách, jejich „smíchu“ člověk podlehne i u televize. A v Japonsku se pořád odchytávají po desetitisících a masakrují v zátokách, do kterých běžný smrtelník nemá přístup. Téma je jasně dané a na argumenty proti není prostor. Jednak kvůli tomu, že tohle není nějaká pseudoobjektivní televizní debata, ve které musí dostat stejně času žalující i žalovaný, ale pak i proto, že z inkriminovaných zátok vytéká spousta krve… a Japončíci se prostě jen snaží zamezit tomu, aby to zaznamenaly kamery.

The Cove jako řemeslně vytříbený dokument, který vtáhne „do svého ekosystému“ už po pár minutách, má navíc velkou výhodu v tom, že se opírá o Rica O´Barryho. Když za svobodu delfínů bojuje někdo, kdo sám pomohl zbudovat úspěšný průmysl a kdo léta trénoval televizní hvězdy v seriálu Flipper, pak mají jeho činy větší váhu, než kdyby je prováděl nějaký zhulený levičák nebo místní  šéf pobočky Greenpeace. Motiv osobního pokání a prozření, který skrze O'Barryho motivuje celý film, film pohání zevnitř jako motor, který si nikdo nedovolí zastavit – ví totiž o delfínech víc než vy, a pravděpodobně i víc než 99% odborníků.

Stačí si uvědomit, jak The Cove působí v rovině emocionální na diváky, kteří u zpráv o srážkách velrybářů s „piráty z Greenpeace“ akorát zvedají obočí a kteří nechápou, proč lidé pláčou u porodních patálií gorily Kamby, když je hladomory v Africe nechávají ledově chladné. Člověk prostě nemusí být nazelenalý milovník zvířátek, aby ho The Cove zasáhlo. Takový film pak opravdu může přesáhnout rozměr jednoho celuloidového povyražení a podobně smýšlející část populace pošťouchnout jako motiv k zapojení sebe sama. Motiv ke změně, motiv k tomu udělat „správnou věc“.

Pak vznikne film, který nemusí být jen filmem.