Čeští fanoušci filmových obrázků si na Letopisy Narnie musí počkat na první lednový týden, ale u nás na MovieZone pomalu začínáme bilancovat. Filmový rok 2005 pro nás zavírá vrátka a dovnitř už se nedostane ani jedno kopýtko zbloudilého fauna. Polovina redakce už má prostě tenhle výpravný spektákl, poslední blockbuster roku, za sebou a nemíní vám to zamlčet. Mezi těmi z redakce, kdo film viděli, panuje shoda přinejmenším v tom, že i takové fláky jako jsou devítiminutové trailery, které ve zhuštěné podobě ukazují best of the best, nakonec bohužel mohou navnadit na něco, co nikdy nepřijde. Ti z vás, kteří už se na MovieZone prokousali nejednou recenzí, vědí, že takhle nějak začínají ty, které s daným filmem nezacházejí právě v rukavičkách. Narnie je prezentována jako film pro mladší děti, s čímž se pojí řada omezení – přehledný děj, jasně definované postavy, minimum dvojznačnosti a obrazů, které by mohly malé konzumenty mást a nebo je dokonce nadmíru děsit. Což na druhou stranu není skutečnost, která by měla případným kritikům snujícím své recenze plné jedu, vyrazit pero z ruky.

Lingvista C.S. Lewis, blízký přítel J.R.R. Tolkiena, prošel složitým duchovním vývojem. V pozdním věku, a částečně i pod vlivem rozmluv s přesvědčeným katolíkem Tolkienem, konvertoval Lewis od agnosticismu ke křesťanství, přesněji k jeho protestantské větvi. Po tomto životním obratu napsal desítky i dnes podnětných knih, ve kterých obhajoval „křesťanskou věc“ (Velký rozvod, Rady zkušeného ďábla, K jádru křesťanství) a nebo se zabýval tak niternými skutečnostmi jako je ztráta milované ženy (Svědectví o zármutku), v jejíž blízkosti směl pobývat jen několik málo let.

Součástí jeho obranných snah křesťanství byl i projekt sedmi fiktivních příběhů ze země „za skříní“ (podobnost s Alenkou čistě nenáhodná), Narnií, které přístupnou pohádkovou formou zpracovávají základní otázky křesťanství. Všechny výše zmíněné knihy několikrát vyšly i u nás. Lewis chtěl vždycky napsat něco tak velkého jako Tolkien, ale bohužel se mu nikdy nedostávalo takové míry obraznosti a vytrvalosti, aby se dlouhá léta soustředil na propracování všech detailů. Místo celoživotního soustředění na jedno dílo-monument, se takřka po pětnících vydal v ne méně než padesáti knihách, které jsou mnohdy spíše brožurami. Také je nutno říci, že jeho literární metaforika je při vší úctě k vysokému morálnímu kreditu autora přece jen poněkud jednostrunná, chtěná, místy až otravná. Přesvědčený věrozvěst se holt nezapře.

Když se tedy objevily první zprávy, že Andrew Adamson točí Narnii, napadlo mě jediné: tohle nemůže dopadnout dobře. Doba sice přeje ságám, Lewisova heptalogie na Západě patří k literárnímu dědictví 20. století, je celkem populární, navíc hraným filmem dosud nezpracovaná… jenže její poselství je pro kohokoliv nad 10-12 let neobyčejně plytké a roztahované. Toto smutné konstatování bohužel daná stopáž o délce 132 minut spíše potvrzuje než vyvrací. Děje je v Narnii maximálně na dvacet minut. Ne že by chyběly atrakce, to ne. Filmu nechybí podivní mluvící živočichové, napětí přiměřené věku cílového diváka, šiky útočících armád, skvostná epická hudba Harryho Gregson-Williamse, dětsky vkusný humor a v neposlední řadě čtyřka dětí, kterým dominuje velmi přirozená Lucinka (ještě k tomu ve věkově přiměřeném dabingu, kdy šestiletá dívka nemluví jako šestnáctka). Bravurní úvod s nálety na Londýn, dojemným avšak nepatetickým loučením na nádraží a přivítání ve venkovském sídle šlapou velmi dobře a ještě chvíli poté, co všechny děti najednou projdou skříní, je koeficient divácké spokojenosti na vysoké úrovni. Narnie bohužel není Středozem, i když se o to Adamson v mnoha narážkách na prstenovou ságu snaží. Zatímco ve Středozemi takřka každý záběr do krajiny evokoval „historii“ a spousty dosud nevypovězených příběhů Silmarillionu, neodráží Narnie takřka nic. Kromě viditelně nižšího rozpočtu snad už jen vznešenou nudu a nebo nepříliš zdařilé střihy mezi zasněženou Pravčickou bránou (část natáčení proběhla u nás), blue screenem a lesem v ateliéru. Jakkoli podle všeho Narnie existuje celé dlouhé věky, její panensky zasněžené dálavy vyvolávají spíše pocit, že vznikla pár minut před tím, než tam poprvé vstoupila Lucinka. A to už raději nemluvme o tom, že přes úctyhodnou stopáž postavy neprojdou žádným vnitřním vývojem, jen jsou scenáristickými kličkami posouvány z místa na místo.

V lese a ve společnosti kladných postav Adamson znejistí. Snaží se vyprávět, ale nejde mu to. Místo toho neznalým stále dokola vysvětluje knižní zákonitosti kouzelného světa, opakuje, variuje, kupí digitálně více či méně vyvedené atrakce, ale nemůžete se zbavit pocitu, že je to jen jakési čechrání cukrové vaty. Zlo expanduje, triumfuje a snaží se vysát pokojně smýšlející tvory až na morek. Inu, takové už zlo bývá, že se přiživuje. Dobru, zejména pak metaforickému Kristu se vším všudy, lvu Aslanovi, však chybí nějaký hlubší základ a prokreslení motivací. Je ikonou, ke které si nelze vytvořit vztah a ani jí želet. Příklad: v půli filmu přichází Aslan neznámo odkud, jeho bývalí poddaní jásají a podrobují se mu. Ale na konci filmu tahle klíčová persóna z neznámých důvodů odchází vstříc červánkům, všechny filmové postavy zjevně vědí kam a proč, ale divák je na tom značně odlišně. Prý jde o nějaké proroctví… Aha:-) A dozvíme se více z následujících dílů? Jak si tvůrci poradí s jejich stavbou, když literární předloha co do intenzity obrazů už napoprvé zrovna neexceluje?

Pokud závěrem zůstaneme u porovnávání Narnie s Pánem prstenů, k čemuž ostatně film stále znovu a znovu svádí, musím říci, že Adamson je přes nesporný talent (o němž svědčí oscarový Shrek) stále tvůrcem v zárodečném stavu. Exceluje s pixely, ale vyprávění příběhu s živými herci (i těch v maskách) mu ještě dělá značné potíže. Ještě totiž na plátně nedokáže vytvořit kouzlo, kterému bychom bez výhrad podlehli. Ať malí nebo velcí. Pokud vás vaše děti nebo sourozenci už teď lákají na Narnii do kina, střelhbitým nahlédnutím do jejich pokojíku a vyhodnocením toho, co mají pod postelí a na stěnách, se ujistěte, že ten správný věk není už dávno za nimi.