V romantických komediích se obvykle tak dlouho mluví / padá / tančí / vtipkuje / hašteří, až oba protějškové z budoucího partnerského vztahu pochopí, že ten druhý je pro jejich tělo i duši jediným možným řešením. Žánr nás takto baví od pradávna, takže je víceméně logické, že v momentě, kdy v Hollywoodu ztratili jistotu vybroušených dialogů, musí na kolbiště vstoupit novátorské prvky. Tak jako to udělal kupříkladu režisér Peyton Reed se svými scénáristy.

Když se ti dva – Gary a Brooke – dali dohromady, jistojistě jsme mohli mluvit o šťastné události. Protentokrát k ní nemusíme šplhat přes devadesát minut (i víc), ale smíme si ji odškrtnout už v úvodní titulkové sekvenci, kde se v základních konturách načrtne prototyp pohodového vztahu. Jakmile ovšem utichnou hudební tóny z první písničky, hollywoodská idyla pomine a tmu promítacího sálu rozčeří sekvence jak ze skličujících rodinných dramat evropské provenience. Dva herci se hádají v kuchyni a sleduje je při tom rozklepaná ruční kamera (!). Že by se Peyton Reed vzhlédl v Larsi von Trierovi a kabrňácích z dánské školy „dogmatiků“? Ne ne, jen se zjevně pokouší o realističnost. Kdo chce romantickou komedii, ten by to měl chápat jako první a poslední varování.

Jen co si obě hrdličky zamávají křídly a v duchu názvu filmu se rozejdou, spustí se notně změkčená, ne-li vykastrovaná verze Války Roseových. Schůdky k ní jsou postaveny věru krkolomně, protože zápletce s „nedělitelným“ bytem a Garym, jenž se chová jako sobecké malé děcko, ale přesto stojí Brooke za pokus o nápravu, bych nevěřil ani po půl litru slivovice a ani pod tlakem mnohem přesvědčivějšího vykladače, než jakým je Peyton Reed. Těžko lze zjistit, kam se z jeho rukopisu vytratila jiskra, kterou oplývalo třeba Kašlu na lásku – ale skutečnost jednoduše neřeší „jak“ nebo „proč“ a počítá jen s tím, že Rozchod rozhodně nezaujme oním provařeným kvalitním řemeslem.

Proto na plátně panuje notně ospalá nálada, v níž se začnou dělat naschvály. I když rozhodně ne hned a přímo se zlým úmyslem. V Rozchodu se zjevují díky podivně smotané spirále pokusů o nápravu vztahu, výchovných kroků a provizorních řešení, které Brooke na Garyho vymyslela ve snaze vštípit mu pod kůži trochu rozumu a pochopení. Bohužel ne zrovna šťastným způsobem, který rezultuje v nízké hašteření, předvádění nových partnerů anebo chlapskou pivní party přímo před smutným pohledem Brooke. Z habaďůry zhrzených milenců ale pohříchu nevyplývá komediální rambajz, ani kdovíjak oduševnělý spletenec přenesený z pohovky terapeuta na filmový pás.

Gagů je zoufale málo. Budu-li hodný, spočítám pět až sedm vtipných situací, a to jsem se v kině několikrát zasmál úplně sám. Za většinu z nich můžou pochopitelně rychlopalná mluvidla Vince Vaughna, jejichž účast je jedinou spásou. Zároveň i velkým omylem, protože hvězda Vaughnova formátu přeci nemá zapotřebí měnit nepodařené a snadno zapomenutelné filmové sendviče v královskou hostinu. Rozchod se stal romantickým hitem roku jen kvůli Vaughnovi, proto by mu nemusel takto hyzdit jeho filmografii, místo toho, aby jej směroval ještě o pár pater výš.

Humoristika stopového množství zaráží ještě tím, že za ní pořád cítíte lehkou hořkost. Jakoby opravdu nešlo o laškování, které předchází prozření a happy-endu (ve filmech s Jennifer Aniston víceméně povinné ingredience), nýbrž o cosi vážnějšího. A skutečně! V poslední čtvrtině se Rozchod stočí na kolej, kterou letos tak skvěle projelo Prime s Umou Thurman ve snaze loudit skutečnou bolest a napovědět něco moudrého o vztazích. Bohužel křeče není o moc míň nežli v rovině komediální. Dramaticky pojaté scénky s hádáním o pomeranče, umývání nádobí a zvedání líného pařanského zadku z pohovky tímhle manévrem sice získávají logický kontext, musíte být ale opravdu hodně benevolentní divák, aby na vás mohla dolehnout tíha rozpadajícího se vztahu (najednou více než seriózně). Vykonstruovaná zápletka a postavy, které se chovají více než zabedněně, nebo naivně, nejsou tím správným předpokladem pro vážnější vibrování s pocity. Tím spíš, když se pohybují ve světě obskurních vedlejších postaviček, které nejsou ani vtipné ani zajímavé (a dlouhovlasý gay Justin Long mezi nimi varuje poslední troufalce před nástupem do Smrtonosné pasti 4), a které po vzoru celého Rozchodu laborují se svým vyzněním někde mezi, avšak nikde ne dobře. Zkrátka, ani ryba ani rak, ani pecka ani brak. Že by zbytečný film? Ano.