K nevěrohodným idylkám v Hollywoodu buď všechno spěje, nebo se to od nich odráží. Erica Bain má tu smůlu, že stojí na špatném konci provazu. Moderuje úspěšnou rozhlasovou show, má roztomilého psa a ještě roztomilejšího snoubence, za kterého by se chtěla co nevidět provdat. Ale musí s přípravami čekat na maminku, která si chce první a doufejme, že i poslední sňatek své dcery užít (a že si Erica dala na čas). Jenže... tyhle vzdušné zámky jsou jedné osudné noci rozsekány napadrť chladnou ocelovou tyčí v ruce zabijáckého výrostka. Stačí aby se vám tenisák zatoulal do špatné čtvrti a máte to spočítané. Erica se z tohoto omylu probudí, její láska už takové štěstí nemá. Beznaděj... strach... a vztek. Bezmezný vztek to těm hajzlům vrátit i s úroky. A nejen jim. Vrátit to všem hajzlům na celém světě. Šrámy na těle se zahojí rychle, ale z duše je smázne jen pomsta. A Erica nehodlá čekat, až vychladne.

Mé druhé já snad až příliš evokuje stařičkou výpravu do světa amorálního násilí - Přání smrti - ve které se Charles Bronson proměnil z architekta domů na architekta krvavých skvrn. Letos se ještě dočkáme podobně laděného Death Sentence, které je knižním pokračováním Přání smrti, takže se kruh uzavře. Ani Kevin Bacon a Charles Bronson dohromady mi však nenahánějí takový strach jako mírně pomatená Jodie Foster. Škatulka drobné, nenápadné blondýnky hodně pomáhá událostní postupce, která vrcholí, když si Erica na černém trhu obstará zbraň a začne své nově nabyté fóbie řešit stylem "ty máš nůž, já mám bouchačku", aniž by se však omezovala na pouhé vystrašení "nevinného kriminálníka". Kdo chtěl hodinky, vyfasuje pro změnu penál, jak by řekli kluci v ghettu. A Jodie rozdává penály ve velkém a zpovídá se z toho divákům prostřednictvím všeobjímajících monologů, které nezapřou její dlouholeté působení v rozhlasu. Až byste snad mezi těmi květnatými proslovy našli nějakou tu sympatii a prostor pro odpuštění. Dokonce i policejní rada Mercer (Terrence Howard) nechce věřit tomu, že by tu špinavou práci měla na svědomí žena, která ho poslední dobou tak přitahuje. Inu, lidská duše je nevyzpytatelná a Erica se s tou svojí řítí přímo do horoucích pekel. A vy s ní. Z lokomotivy hnané kupředu Neilem Jordanem (Hra na pláč) se ale bude chtít vystoupit málokomu.

Tedy ne že by Jordan byl nějaký génius, až příliš rutinní přepisování scénáře na celuloid spíš prozrazuje určitou tvůrčí vyšumělost a pochválit ho můžeme snad jen za to, že drží krok s trendy a hýbe kamerou trochu víc a objevněji než ostatní druholigoví kolegové. Na Mé druhé já je svým způsobem radost pohledět, paradoxní je to zejména tím, že se v něm dějí věci, nad kterými byste raději zavírali oči. Hned v úvodu se Jordan jako režisér vyčerpá na scéně, která se vám snad jako jediná výrazně dostane pod kůži. Rozmlácenou Jodie a umláceného Naveena Andrewse (objeví se opravdu jen na chvilku, natáčecí rozvrh Ztracených je zjevně dost těsný) přivážejí do nemocnice a Jordan promíchává rekonstrukci lidských schránek s flashbacky jejich milostného vzplanutí. Kombinace dvou obnažených těl milenců a zakrvavených trosek na operačním sále je natolik silná, že se snímku po celý zbytek stopáže nepodaří k podobnému emočnímu vypětí přiblížit ani na dohled. A ne že by se Jordan nesnažil, pointa mu skýtá dostatek prostoru k tomu, aby s diváky pořádně zalomcoval, ale už to prostě tak dobře nefunguje.

Možná proto, že v tu chvíli už jsou dokonale otupení. Dvouhodinová stopáž by možná zasloužila zkrátit, protože elementární zápletka a nízký počet herců jednoduše takový rozlet nepotřebují. Jodie Foster navíc jako by Jordanovi vytrhnula film z ruky a tzv. si ho nenechala od nikoho zkazit. Znáte to úsloví... pokud chcete něco udělat dobře, musíte si to udělat sami. Jodie ho vzala doslova a místy to vypadá, že hraje za všechny ostatní. Ani Terrence Howard jí nestačí a jeden pohled do jejích chladných očí vám prozradí víc, než celé jeho bezcílné pobíhání po místech činu.

Ale ono to nakonec stačí. Jodie tu duševní spirálu věříte. Když vytáhne pistoli, nepůsobí směšně, když vypráví o svém temném já, mrazí vás v zádech, a i když je vám jasné k čemu to spěje, zanechá ve vás posledních pár minut zřetelný otisk. Ano, viděli jste to už stokrát, ale jen málokdy tak dobře odvedené. Jodie si svůj film odtáhla do úspěšného konce. Při rozdávání Oscarů nebo sestavování žebříčků si na ní pravděpodobně nikdo nevzpomene, ale až uvidíte nenápadnou blondýnku v metru, ktera šmátrá pod kabátem, budete vědět svoje. Radši se takovým kliďte z cesty.