Možná jste viděli upoutávku na tenhle film a zaujala vás. Nebo jste si řekli, co sakra dělá Harrison Ford v romantické komedii. Naposledy přece hrál toho nerudného moderátora v té zapomenutelné frašce s Rachel McAdams, a teď by měl spíš znovu cvičit ovládání Malého sokola, než se někde honit za amorovými šípy. Jenže Age of Adaline není jen tak nějaká romantika. Není v ní moc humoru, nesmrdí knižní předlohou a nebojí se být originální i staromilská. A hlavně s ní nemá nic společného Nicholas Sparks, což je v dnešní době naprosto bezprecedentní věc. A poslední důvod? Můj dlouhodobý záměr dokázat, že Blake Lively není jen blonďatá hříva na hrozitánsky dlouhých chůdách, pardon nohách.

Původně měla roli Adaline dostat Katherine Heigl, pak se o ní zajímala Natalie Portman, ale nakonec po dlouhé debatě doputovala k Blake Lively. Hvězda seriálu Super drbna, herečka malých rolích, která je oblíbená spíš pro svůj vzhled než herecký rozpřah. Age of Adaline je pro ní typickou výzvou ve stylu "make it or break it". Nechcete chodit kolem horké kaše? Blake to konečně dokázala a já se mohu v kariéře zas posunout k jinému cíli. Adaline ovšem není zajímavým filmem jen kvůli fungujícímu castingu, jde taky o jednu z těch romantik, které vás rozloží zevnitř hezky vrstvu po vrstvě, bez ohledu na to, jak povrchní se vlastně zdají být.

Souvislost s Benjaminem Buttonem je jenom zdánlivá - zatímco Pittova postava stárnula pozpátku, Adaline se po bouračce a vědecké pseudovysvětlivce, která si pohádkovostí nezadá s komiksovým Flashem, povede zastavit zub času. Totálně a úplně. Zůstává zakletá ve svých devětadvaceti letech coby vdova s pětiletou dcerou na krku. Jsou třicátá léta dvacátého století, ale Adaline nemůže být třicet věčně. Začne cestovat, měnit si identity a... nic z toho vlastně není důležité, protože je to prezentováno ve flashbackových střípcích. Snímek po pětadevadesát procent stopáže setrvává v současnosti a snaží se poklidným tempem vyprávět příběh mladé ženy a mladého milionáře (mladé peníze z IT), mezi nimiž sílí jiskřička vztahu. Jen divák ví, že Jennifer je Adaline a že její babička je ve skutečnosti její dcera.

Ačkoliv se snímek odehrává v moderních kulisách, vypráví ho dvaatřicetiletý Lee Toland Krieger (objev ze Sundance) ve vintage tempu, které připomíná třeba Zápisník jedné lásky od Cassavetese. Tento zdánlivý rozpor dává snímku dojem neukotvenosti v čase, ostatně Blake Lively Adaline hraje jako zádumčivou a moudrou ženu - divák ví, že je jí ve skutečnosti víc než sto, mladičkého intelektuála Ellise ale právě její rozhled a rozvážnost čím dál tím víc přitahují. A tak sledujete retro romantiku, ve které místo popíků hraje jazz a všichni se chovají snad až příliš dospěle a s napětím číháte, kdy přijde onen zvrat.

Nebudu ho tu rozebírat, protože nechci nikoho připravit o překvapení. Age of Adaline je průhledná žánrovka a trailery toho prozradily snad až příliš (samozřejmě vyjma závěrečného vyústění). Diváka proto nepřekvapí ani tak to, co se stane, ale spíš jak se to stane. Tohle není nůž do zad, to je direkt přímo do srdce, přičemž v posledních třiceti minutách s ním Krieger velmi jemně, snad dokonce se smířlivým úsměvem na tváři, kroutí, aby vás vymačkal jako čerstvý pomeranč. Je to taková něžná vražda za bílého dne, když do života hlavní postavy vstoupí osud a ukáže se, že svět je opravdu malý - zvlášť když jste na něm déle než ostatní smrtelníci.

Přehrajte si trailer Na Age of Adaline spolupracoval mj. scenárista Sparksovy adaptace Co s láskou, toho filmu, kvůli kterému jsem se zařekl, že už dalšího filmového Sparkse nikdy nepotřebuji vidět. Příliš limonády totiž v pokročilém věku způsobuje cukrovku. Jenže Age of Adaline, ačkoliv ono tokání místy též zabloudí do zkratek a oslích můstků z červené knihovny, je v důsledku mnohem rafinovanější. A není to jen onou pohádkovou zápletkou, která bohorovně nakládá s lekcemi z fyziky, chemie a biologie. Tenhle příběh na dobrou noc působí sevřeným dojmem a je hnaný kupředu zkušenou taktovkou. Naposledy jsem podobnou vizi u mladého režiséra zažil u Whiplash, který mne taktéž emočně rozsekal, i když úplně jiným způsobem. A opět to byl mix silného příběhu, silného castingu a neotřelého nápadu.

Abych nechválil jenom příjemnou Blake Lively, Michiel Huisman tu jako její romantický objekt rozhodně není jen coby panák do počtu a Ford má sice onu nasupenost vytesanou vráskami do obličeje, ale jeho postava je až neuvěřitelně zranitelná. Stopáž těsně pod dvě hodiny by u normální romantiky byla nesnesitelná, ale tady všechno tak příjemně plyne a nenápadně si to připravuje půdu na okamžik, kdy dojde k hromadnému tasení kapesníčků. Je to doják, ale v tom nejlepším slova smyslu. A klidně se odvážím tvrdit, že ačkoliv z něj nebude komerční hit (s trochou štěstí se při svém pětadvacetimilionovém rozpočtu dostane "jen" do černých čísel), bude vděčnou obětí televizních repríz a vhodným dárkem k Valentýnu. Jestli se letos urodí ještě něco srdceryvnějšího, můžeme si odškrtnout další dobrý ročník.