Film Taking Off neobsahuje takřka žádné (velké a vznešené) motivy, které známe z Formanovy pozdější tvorby. A pokud přece jen ano, tak ve zcela stopovém množství. Jde totiž o docela obyčejný, nekomplikovaný a zároveň maximálně zábavný příběh o jednom nedorozumění, za které mohou spíše hyperprotektivní a vystrašení rodiče. A to se nakonec vcelku uspokojivě vyřeší. Rozhodně nejde o žádné hloubkové psychologické vrty na pozadí velkých společenských změn, jako spíše o divadelní jednoaktovku (na pódiu by jistě uspěla) s komediálními prvky o tom, že rodiče role drábů někdy docela unavuje a konvencemi nesvázaným dětem svým způsobem závidí. Když se jim pak naskytne příležitost, do mrtě jí využijí. Jenže holt už nejsou to co kdysi bývali a brzy se dostaví hutné trapno. V tomto smyslu je Taking Off pokračováním toho, na čem si u nás Forman v 60. letech vytříbil svůj styl k naprosté dokonalosti sdělení. A i v podmínkách jiné kultury to bez problémů funguje.

Formanův autorský rukopis však lze spatřit i ve výrazné formální stránce, na níž má podíl razantní střih Johna Cartera a těkavá polodokumentární kamera Miroslava Ondříčka, která upomene na Formanův debut Konkurz. Taking Off je kvůli tomu občas poněkud zkresleně nazýván americkým Konkurzem, což pro Formana platí spíš na rovině osobní. Tehdejší třicátník jím prokázal, že i v odlišných produkčních podmínkách se neztratí a zvládne natočit stejně výstižnou výpověď o duchu doby jako rodilí tvůrci. Taking Off sice opravdu používá formálních fines, které známe právě z Konkurzu - jako práce s neherci, skrytá kamera a forma dotazníku - mnohdy však zachází ještě dále. Záznam konkurzu (zřejmě nějaká verze tehdejší dívčí SuperStar) se všemi jeho nedokonalostmi v podání a přednesu účastnic totiž rámuje Jeanin příběh, přičemž prostřihy “ze sálu do příběhu” velmi účelně pointují a glosují vzniklou rodinnou situaci. Co si ostatně myslet o zběsilé scéně, kdy jedna z dívčin za doprovodu kytary pěje zaníceně o tom, že by eufemisticky řečeno opíchala celý svět, která je nastřižena na jednu neuvěřitelnou sexuální eskapádu? Forman má své civilní hrdiny rád, sleduje je se čtveráckým úsměvem, někdy jim dá vzlétnout do výšin (u songu Even Horses Had Wings), ale jinak je docela rád vykoupe. Sám název Taking Off (překládáno i jako Odcházím, přičemž význam tohoto frázového slovesa sahá od sejmout přes karikovat až po startovat a odlepit se) je tak ironickým vykřičníkem nad tím, že věci většinou vezmou jiný než jednoznačný konec.

Kdybych byl důsledný, mohl bych název filmu aplikovat i na herecké obsazení. Zatímco hlavní neherecké trio jsme pak neviděli prakticky v žádném známějším snímku, Kathy Bates (zpěvačka songu Even Horses Had Wings, jinak též drsná fanynka Jamese Caana z filmu Misery nechce umřít) a debutující Vincent Schiavelli (vedoucí kurzu kouření marihuany) si vybojovali takřka kultovní status. Konkrétně neobyčejně výrazný Schiavelliho obličej se stal ozdobou většiny Formanových filmů.

Pokud jste tuhle lahůdku ještě neviděli a máte dojem, že současné filmy o dobách dávno minulých jsou až přespříliš načančané, vyrazte k pramenům. Zábava zaručena!