První polovina zručně sestříhané ukázky stojí víceméně jen na Banderasovi, jehož žár v očích při tanci dokáže pekelně uhranout, zvlášť když přitom ohýbá blonďatou pohlednou děvu do roztodivných úhlů. Jenže všechno jednou končí. A když se zrovna netancuje, tak se hodně mluví. A to je věc, která tu bohužel moc neodsýpá. Klasický „boj“ učitelé versus školní odpadlíci probíhá naprosto rutinně s obvyklou zásobou hlášek, zkouškou, co všechno náš milý prófa vydrží a prozřením, že i dospělý by někdy mohl mít pravdu. Je to tak umělé, až to svádí rýpat do ostatních detailů, které byste jinak nechali na pokoji (jako třeba že ty profesorské vousy v čase 1:12 prostě musí být umělé ;). Kdesi ve dvou třetinách se však vytasí eso s velkým E a na scénu přijde názorná ukázka toho, kterak stačí vzít napumpovaný beat, nastříhat do něj tancující teenagery a země se zatřese. A i když občas odněkud zase vykoukne nějaké to klišé („zlý“ černoch rozbíjející auto, natáhnutí pistole aneb „v našem filmu jsou děti ulice“), Banderasovo „feel the beat“ vrátí tenhle rozjetý vlak brilantně na správnou kolej. I proto se na mysl vtírá pocit, že by si ukázka zasloužila trochu víc než jí dávám, na druhou stranu, když si ty dvě a půl minuty sjedu znovu, opravdu už netrpělivě čekám právě jen na ten závěr, který ve skutečnosti poopravuje dojem naprosto fatálně. Zbytek je standardní vata a mám hodně vtíravý pocit, že film bude tím nejrutinnějším vyplněním zmiňovaných šablon, kterého se nám může dostat.