Už při psaní prvního odstavce mi je jasné, že se v diskusi bude řešit, jestli Tajemství hradu v Karpatech, nebo Adéla ještě nevečeřela. A tak nějak počítám s tím, že hrabě Teleke z Tölökö tenhle souboj prohraje. Na druhou stranu třetí díl volné trilogie parodií režiséra Oldřicha Lipského a scenáristy Jiřího Brdečky je ten typ filmu, který si člověk pouští jen ve dvojici s tím předchozím. Já osobně si tohle verneovské dobrodružství pouštím prakticky hned po tom, co skončí pražský případ detektiva Nicka Cartera. Jinak to snad ani neumím. 

V základu jsou oba filmy a spolu s nimi do velké míry i Limonádový Joe stejné. Brdečka s Lipským si tu dělají legraci z amerických, respektive v tomhle případě evropských, ale vždycky tak trochu brakových příběhů, které však mají očividně rádi. Není to zlá legrace, do velké míry jde o poctu, ovšem sympaticky podvratnou, jak to umělo jen tohle duo. 

Tajemství hradu v Karpatech stojí na stejných základech, máme tu příběh, který působí jistým způsobem archaicky a malinko směšně, naštěstí to nikomu za kamerou a nejspíš ani nikomu z diváků nevadí. Lipský navíc dovede u Tajemství hradu v Karpatech podobně jako u Adély vyvolat dojem určité velkoleposti. Ne díky epické výpravě, ale s pomocí kostýmů, herců a svižné režie. Navzdory menšímu měřítku a v určitých momentech skoro až divadelnosti to celé působí jednoduše poctivě. A sebevědomě v tom smyslu, že by stačilo opravdu málo a mohl z toho být tradiční dobrodružný šestákový příběh. 

Michael Dočolomanský se v rolích prkenně deklamujících odvážných hrdinů našel. A nezáleží na tom, jestli teď mluvíme o Carterovi, nebo hraběti, jenž uprostřed Karpat hledá svou snoubenku, bojuje s vousatým zloduchem, jeho šíleným vědátorským parťákem a hitmanem s falešným plnovousem (Padouch!). Jednotlivé postavy a archetypy, které představují, jsou tu dotlačené do absolutního extrému a Lipský vytahuje z rukávu jeden nápad za druhým, nebojí se šílených zvratů, u nichž je evidentní, že je nemyslí vážně, a nechává hrdiny promlouvat srandovním dialektem a říkat ještě srandovnější věty. Těžko říct, jestli by ho za to Verne pochválil, ale u Tajemství hradu v Karpatech je ona hravost s žánrem a zároveň skládání holdu jeho pravidlům snad ještě zřetelnější než u obou slavnějších filmů. 

Mnohem víc se tu zesměšňuje patos neohrožených hrdinů v čele s operním zpěvákem zachraňujícím svou milou ze spárů zrůdného zloducha. Zároveň má film až nečekaně blízko k verneovské poetice, ale její serióznost se nebojí shazovat trhlými režijními nápady, zpomalovačkami a komicky přehnanou stylizací, díky které výsledek prakticky nestárne. Jako završení osobité trilogie, je Tajemství hradu v Karpatech brilantní. A porcí vtipů, nadhledu i očividnou láskou k tomu, z čeho si dělá legraci, se může bez problémů řadit vedle Franka Drebina i Topper Harleyho.