Život Václava Havla se nesl ve znamení paradoxů. Narodil se do zámožné rodiny, měl, jak sám v dokumentu tvrdí, „panské“ dětství, ale sám se vždy cítil ze společenských rozdílů nesvůj. Jeho strýc byl prvorepublikovým filmovým magnátem, ale on se k filmu dostal až na sklonku života. Byl to člověk plachý, jenže byl nucen k neustálým veřejným vystoupením. Po moci neprahl, a přece byl klíčovou figurou při stržení režimu, aniž by k tomu měl zapotřebí kulek, jak poznamenává v dokumentu Miloš Forman. 

Poslední roky prezidentova života přibližuje dokument Tady Havel, slyšíte mě? režiséra Petra Jančárka, který má na svědomí i třídílný dokument Václav Havel, Praha – Hrad. Jančárek dostal mimořádnou příležitost doprovázet prezidenta v jeho závěrečném životním aktu, který chtěl být „trvale připraven na eventuální odchod“, a ze stovek hodin materiálu sestříhal výsledný 80minutový dokument. 

Havel, jakkoliv jistě preferoval společnost blízkých přátel a malých skupinek, byl odsouzen k dekádám cestování, aplausu a pochlebování cizinců. Nechává se slyšet: „Exprezidentství je horší než prezidentství. Prezidentem je člověk na pět nebo deset let, ale exprezidentství je na doživotí.“ A stěžuje si, že nemá čas na četbu, přemýšlení, tvorbu. Havla si pro sebe uzurpoval veřejný život. Cítí, že má vystupovat, že musí jít morálním příkladem. A v tomto smyslu nepřinesla Havlovi pokoj tak docela ani smrt. I dnes je zde stále přítomno toto volání po hlasu minulosti, filmovou kampaň ostatně doprovází hashtag #chybitenam. Ale už samotný název dokumentu přivolává jakýsi záhrobní hlas. „Tady Havel, slyšíte mě" je odkazem na situaci během Havlova natáčení své hry Odcházení, kdy, používaje amplion, nechce příliš křičet. 

Tady Havel, slyšíte mě?: FOTOGALERIE

Václav Havel byl bezpochyby fascinující osobností. Je nesmírně osvěžující slyšet politické projevy, které mají stylistickou i myšlenkovou hloubku. A být svědkem jeho počínání bude vždy přinášet jistou potěchu i inspiraci. Ale to samo o sobě neříká nic o kvalitách Jančárkova dokumentu jakožto filmu. Ten volí nenápadný, observační přístup. Ale exkluzivita, jíž se těšil, neodhaluje nic příliš nového. Na to, že měl mimořádný přístup, neukazuje ani nic zvlášť osobního, ani nečekaného. Je stěží uvěřitelné, že by výsledná hodina a půl sestávala z nejpozoruhodnějšího materiálu, který dokumentarista nashromáždil. 

Dokument nemá vlastní úhel pohledu ani silnou dramaturgii, ale ani není zcela autentický, je poznat, jak úzkostlivě si vybírá ty momenty, které nejsou příliš osobní, zahanbující nebo ikonoklastické. 

Vysloveně podivně na mě působí poslední třetina, která se téměř celá věnuje natáčení Havlova filmového debutu Odcházení, aniž by však nabídla prezidentovu zkušenost s tím, jaké panují rozdíly mezi inscenování divadla a filmem. Vzpomínám si například, jak jsem kdysi četl, že Havla velmi šokovalo, jak roztříštěné natáčení filmu vlastně je. A že je třeba vždy dávat pozor na kontinuitu včetně toho, kolik v posledním záběru zbývalo z rozkouřené cigarety. Žádný podobný vhled dokument nepřináší, přestože se natáčení věnuje zevrubně. 

Je jistě dojemné vidět prezidenta usínat při nahrávání postsynchronů, je viditelné, jak mu docházejí síly. Ale to k dobrému dokumentu podle mě nestačí. Poslední minuty (jako například pokrytí premiéry Odcházení v Lucerně) už se opravdu nesou ve smyslu televizních zpravodajských záběrů. 

Přehrajte si trailer Václav Havel nás opustil v roce 2011. Jako národ jsme na jeho odkazu stále závislí, a proto nelze použít jiné sloveso než „opustil“. Ale i přes hashtag #chybitenam jsou tím, co potřebujeme, nikoliv jedna osoba, ale dobře fungující instituce a silná občanskou společnost. Nikoliv zbožštění jednotlivce, byť by se jednalo o jednoho z těch nejsilnějších duchů české minulosti.

Mezi patrně nejpřínosnější momenty v novém dokumentu patří pohledy na to, jak byl Havel, kamkoliv se vrtl, okamžitě obklopen lidmi, kteří ho brali jako ikonu. A to mu nedovolovalo normálně existovat a propůjčilo jeho posledním rokům rozměr absurdního divadla. Hagiografie Havla mě z principu nepohoršuje, ale dokument Tady Havel, slyšíte mě? se v něčem míjí se samotným étosem prezidenta, neboť je to portrét bez hloubky, kontrastů, inovace.