„Ok, takže co mám dělat, když ji chci zpátky?“
„Nezavoláš jí.“
„Říkal jsi, že jí nezavolám, když ji nechci zpátky.“
„Ano.“
„Takže jí prostě nemám volat.“
„Ano.“
„Jaký v tom je tedy rozdíl?“
„Teď v tom není žádný rozdíl. Jediný rozdíl mezi tím, když ji chceš zpátky, a když ji nechceš zpátky, je v tom, jestli ji přijmeš zpátky, až bude sama chtít zpátky. Zároveň ale nemůžeš udělat nic, co by ji přimělo se vrátit. Vlastně musíš dělat pouze věci, kvůli kterým nebude chtít zpátky.“
„Takže jediný rozdíl je mezi tím, jestli na ni zapomenu, nebo budu jen předstírat, že jsem na ni zapomněl.“
„Ano.“
„To je na hovno.“
„Ano.“

Tak zhruba tímhle stylem začíná dost možná nejchlapštější rozchodový film, který kdy vznikl. V tomhle případě navíc za pár babek, ale zato s ohromnou chutí všech přítomných dokázat, že jsou tady správně. Na škále přivádění do deprese je to pak přesně mezi 500 dny se Summer a Věčným svitem neposkvrněné mysli, žádné další paralely tu ovšem nehledejte. Proutníci aka v originále o dost stylověji pojmenovaní Swingers jsou totiž na rozdíl od předchozích dvou snímků takřka neznámým klenotem dospělejších devadesátkových komedií, ve kterých se prakticky jen chodí, mluví, tančí a směje. Jak ale brzy poznáte z následujících řádků, to někdy bohatě stačí.

V hlavních rolích se v roce 1996 představili tehdy nijak extra známí Jon Favreau a Vince Vaughn. Pro Favreaua se jednalo dokonce o scenáristický debut, jehož hravost ještě dále doplnil režírující Doug Liman, pro něhož šlo o celovečerní debut. Mladá tvůrčí sestava si pak za cíl dala poměrně jednoduchou věc. Odvyprávět příběh mladého hollywoodského komika, se kterým se po šesti letech rozešla přítelkyně, a on se přes to musí přenést. V tom mu mají pomoct jeho nejbližší přátelé, kteří ale sami vědí o životě prd, zejména proto, že je život daleko méně předvídatelný, než si parta nagelovaných gerojů představuje.

Film oplývá dosti specifickým stylem humoru, který bych neoznačil ani za suchý, ani úplně prvoplánový. Většina vtipných situací totiž vychází buď z trapnosti okamžiku, nenápadných paradoxů, nebo zkrátka utrpení hlavní postavy, která jediná zdánlivě používá chladný rozum v situacích, kdy byste řekli, že to rozum vyžaduje. Jenže když jde o léčení zlomeného srdce, musí rozum stranou. A tak pánové kalí, balí holky, a vyměňují si životní moudra, zatímco se celý příběh rámuje do čekání na to, jestli se bejvalka sympatickému Mikovi ozve, nebo ne. A jak už swing v názvu napovídá, atmosféra se houpe ze strany na stranu, zatímco děj svižně spěje k jednomu z nejlépe padnoucích závěrů, jaký jsem kdy viděl.

Je to zkrátka feel good par excellence, a i když bych si tady milerád vylíval srdíčko z toho, jaké všechny možné odkazy jsem tam při posledním zhlédnutí objevil, nebo jakým energickým výkonem mě Vince Vaughn po letech opět příjemně překvapil, všechno by to vlastně byla jen škoda slov. Některé věci jsou zkrátka lepší, když se zažijou na vlastní kůži. Tohle je ten případ. Takže na nic nečekejte, a doplňujte si vzdělání. Tenhle film jsou money, baby. Money.