Milovník českých komedií nejspíš v posledních letech v kinech trpí. Dobrých vtipných filmů je totiž v našich kinech poměrně dost málo, avšak v minulosti se českým filmařům v tomhle žánru dařilo o poznání lépe. Zdeněk Podskalský je komediální legendou a pár žánrových klasik na kontě bezpochyby má. Světáci však i ty jeho nejlepší kousky předbíhají co se zábavnosti týče o několik koňských délek.

Jednoduchý příběh je totiž doslova nacpaný hláškami a snad žádný jiný český film se mu v tomhle nemůže vyrovnat. Sovák, Brodský i Libíček jsou sympaťáci a od začátku do konce jim budete fandit, i když jejich úmysly nejsou úplně čestné. To samé Bohdalová, Jirásková a Janžurová, které v podstatě hrají zlodějky, ale také jim nejde nepřát úspěch, protože jsou jednoduše zábavné a vtipné. Když se však obě trojice sejdou v závěru u jednoho stolu, divák jednoduše nestíhá.

V případě Světáků totiž neplatí „co věta, to hláška.“ V poslední půlhodině totiž herci hláškují doopravdy permanentně a člověk nemá šanci všechny dialogové vtipy a vtípky zachytit při prvním shlédnutí. U Světáků platí, že i když je uvidíte popáté, pořád budete objevovat nové momenty a pořád si budete rozšiřovat osobní „zásobu hlášek.“ Zároveň je ale nutné říct, že nikdy u sledování filmu nedostanete pocit, že fór nebo hláška jsou ve scénáři jen proto, aby tam byly. Herecké výkony jsou naprosto přirozené a i když jde Podskalský v některých scénách do extrému, nikdy se mu nestane, že jeho komedie začne působit jako parodie sama na sebe. Pořád je to ukrutná nahláškovaná zábava, z níž se dá citovat celé hodiny.

Pochopitelně za zmínku stojí i vynikající Oldřich Nový nebo nádherně cholerický Vladimír Menšík, ale největším důkazem o kvalitách filmu je fakt, že při jeho sledování člověku ta kadence vtipů zabrání nenávidět ty vlezlé písničky. Kdo film zná, ten ví, o čem mluvím. Kdo ne, ten by si měl rychle sehnat DVD, ořezat si tužku, vzít do ruky papír a pokusit se zaznamenat alespoň pár dialogových skvostů, které ve Světácích zazní.