Podruhé během krátké doby dochází k tomu, že se redakční rada rozdělila vedví. Jméno prvního filmu je u nás zakázáno vyslovovat pod pohrůžkou vyhození z redakce, leč ti, kteří nás pravidelně navštěvují a mají dobrou paměť, ví, o čem se tu vede řeč. Druhý „sporný“ film byl přinejmenším na straně Civala (a jeho ikonky) očekáván s velkým napětím, ale o to hlubší je nyní nezájem poloviny redakce (viz i imfova polorecenze) o vše, co má modrou kombinézu a vypadá jako Brandon Routh. Mí kolegové už se zřejmě na nového Supermana podruhé nevypraví a nadále ho budou ignorovat. A do jisté míry mají recht. Navzdory mému relativně vysokému hodnocení jsem si vědom toho, čím vším návrat Supermana mohl být. A není.

Vždyť už samotným rozhodnutím Bryana Singera nedotáhnout rozjetou sérii X-Men do konce, byli všichni překvapeni. A ne neprávem to považovali za únik z boje těsně před tím, než zazní signál k poslední steči. Kdo jiný totiž světu X-Menů rozumí tak dobře, jako on, neslo se davem fanoušků. Singerovo místo zaujal ten nejméně pravděpodobný hollywoodský tvůrce Bratt Ratner, který vsadil na akci, potlačil psychologii a vytvořil nečekaně dobré a zároveň divácky atraktivní vyvrcholení boje mutantů za uznání jejich jinakosti. Jak se Singer porval s návratem superhrdiny par excellence, kterého, jak všude vytruboval, vnímal jako svůj dream-project?

Už samotné rozhodnutí vzkřísit Supermana bez jeho předchozí inovace, je ve 21. století anachronismus. Vím, že si tím naštvu fanoušky, případně ty, kteří se těšili, jak se opřu do imfa a Civala, ale Superman je navzdory svému výsadnímu postavení tím nejméně zajímavým ze všech superhrdinů. Samozřejmě přeháním. Po zhlédnutí Superman se vrací nejednoho napadne, že by si se Singerem rád dal dostaveníčko, kde by ho vystavil křížové palbě otázek. Jedna ze zásadních by byla, co způsobilo, že opustil své mnohovrstevné mutanty a vydal se zpracovat příběh legendárního, avšak přece jen trochu příliš dokonalého Supermana (počítaje v to i archaický účes se zřejmě nezničitelným „ocáskem“ na patce, který se zázračně objeví i po maximálním rozcuchání), u nějž pět dílů, odsloužené roky ve prospěch lidstva nemohou zakrýt to, že je po psychologické stránce naprosto nezajímavý a příběh je průhledný na míle daleko. Singer by se asi řádně zapotil. Takové setkání se většině milovníků filmu nepoštěstí a tak si každý musí najít nějaké opodstatnění sám. Jediné, které usmiřuje nejvíce hrbolů a otázek, je toto: jde o záměrné zjednodušení až na samou hranu černobílosti (s vyloučením všech odstínů šedi) a důsledná pocta režiséru Richardu Donnerovi, který uvedl Supermana na plátna kin v roce 1978 a Singerovi sloužil jako poradce. Dnes bychom to nazvali „oldschoolový“ přístup. Zatímco u většiny tvůrců by byl zpestřením jejich tvorby, u druhdy progresivního Singera se zdá, jakoby ustupoval ze svých vysokých standardů, na jejichž příkladě se ukazovalo, že současné hollywoodské filmy mají jak tepající srdce, tak dobře zvrásněný mozek. U snímku Superman se vrací jsou bohužel mozkové buňky ve stopovém množství a pokud to nepřijmete jako autorský záměr, příběh supermuže vás vzhledem k Singerově tvorbě dost překvapí.

Na Supermana už zapomněli nejen obyvatelé filmového světa, ale i my diváci, kteří jsme se stoickým klidem přijali fakt, že Christopher Reeves tentokrát chybí. Což je vzhledem ke kobercovému náletu různých Spider-Manů, Daredevilů, Batmanů a X-Menů celkem pochopitelné. Ve stále silnějším komiksovém segmentu filmové produkce převládá tendence vybavovat superhrdiny čím dál lidsky věrohodnějšími a dvojznačnějšími rysy. Což v konečném důsledku ovlivňuje využití jejich nadání ve prospěch lidstva i jejich vlastní postoj k darům. Což by si by si zasloužilo samostatnou srovnávací studii (zuřící zelený Hulk a rudý Hellboy jsou na tom dost odlišně). Ze Supermana však i po bezmála 60. letech čiší pesticidní čistota, až na lehce nahozené milostné trable nekomplikovaná takřka žádnou psychologií.

V postavě Supermana stále nejviditelněji dohořívá obraz křesťanského mesiáše, který je ochoten nedokonalé lidstvo zachraňovat a motivovat je k tomu, aby v sobě objevili skryté síly dobra. Superman je tedy díky svému polobožskému/mimozemskému původu spíše ne-lidský, ale rozhodně je i ve 21. století pro-lidský. A sám se svou přirozeností nikterak nebojuje a nikdo mu ani nesugeruje, že by vlastně měl. Jeho působnost je dokonce globální a oproti mnohým superhrdinům není svázán jen s konkrétním městem. Zážitek z filmu tedy velmi úzce souvisí s tím, co divák očekává a co bude ochoten přijmout.

Toto myšlenkového pozadí ovlivňuje celé další rozvržení filmu. Lex Luthor se Supermanem nepočítá a tak si pracuje na svém megalomanském písečku, a jejich osudy se protnou až za polovinou (zhruba v 80. minutě), přičemž Singera mnohem více zajímá Supermanův hrdinský rozměr ve vztahu ke světu, než jeho záměrně ušlápnuté alter-ego Clark Kent, který se vlastně ani nepokouší jevit zdání, že se v něm sváří síly silnější než on. Scenáristé to Kentovi zkomplikovali i tím, že vůči Lois, která žije s Richardem, své city neprojevuje a nepokouší se jí sbalit „na svou lidskost, pod níž je schované superhrdinství.“ Až do konce, kdy se scenáristé vytasí s určitým překvapením, je tedy zcela přirozené, že se vůči své bývalé (a přece stále jaksi současné) lásce chová spíše nesměle, a svému „sokovi“ Richardovi zase se starosvětskou rytířskostí. Takže Richard si vlastně ani neuvědomuje, že by byl ten třetí ;) Zároveň to také nevypadá, že by se pokoušel Lois sbalit na své hrdinské kousky. Jejich aktuální citové pouto je spíše reminiscencí minulosti, než v současnosti prožívaným milostným vztahem a po pravdě řečeno, není zrovna nejsilnějším prvkem filmu. Není totiž příliš jasné, kdo co chce a zda vůbec něco chce. V tomto smyslu potěší, že zatímco je Kent zakřiknutý troubínek se schopností napočítat do čtyřech, Superman si to kompenzuje viditelnou slastí z televizních kamer, zájmu publika a potlesku. Což většině diváků do obrazu altruistického hrdiny zcela nesedí, ale právě tento „kaz“ jej v současných skeptických časech dělá mnohem přijatelnějším a paradoxně i lidštějším.

Ze základní herecké čtyřky jsou přirozeně největšími magnety Brandon Routh a Kevin Spacey. Na Kate Bosworth se bohužel chval nedostává. Nováček Routh má nesporné charizma, ale jaksi se nejde zbavit dojmu, že by z jeho hereckého projevu šlo na ploše 155 minut vytěžit ještě víc. Lex Luthor je totiž mnohem mnohem zajímavější, košatější a vtipnější postavou, jejíž teatrálnost dokázal Kevin Spacey skvěle odstínit. Jakkoli je zřejmé, že si pro inspiraci zašel ke svému předchůdci Gene Hackmanovi. To je také jedna ze dvou zásadnějších výtek na Singerovu adresu: svým rozhodnutím pro oldschoolové "kopírování" originálu docílil toho, že Superman ve své ničím neodůvodněné dobrotě a nezranitelnosti (proti níž se ber kde ber musí sehnat kryptonit) působí trochu odtažitě až tupě... a někdy to vypadá, že se vrací spíše arcivévoda rafinovaného zla Lex Luthor. Osudy Supermana a Luthora se bohužel také značně míjejí a na mnoha místech se zdá, že Singer se v intru rozjel příliš pomalu a pak osekával zbytek na únosnou délku (viz foto: nepřipadá vám, že pán, který objímá Kentovu "pozemskou matku," se ve filmu vůbec nevyskytuje?). Napětí mezi dvěma bývalými rivaly tedy vyznívá poněkud naprázdno a nebýt jedné dost vypečené scény s „kopanci a kaluží“, jednalo by se o dost nepovedené rozvržení protikladných sil.

Druhá spadá na vrub poněkud prohýřeného rozpočtu. Superman se vrací stál jako několik průměrně drahých hollywoodských snímků. A přitom se od nich po vizuální stránce moc neliší. Ve filmu jsou pouze dvě středně velké akční scény, které svým zpracováním rozhodně nijak extrémně neuchvátí, trocha toho létání na modrém pozadí, ale jinak samé papundeklové interiéry a CGI moře kam se podíváš. Jacksonův vychvalovaný i zatracovaný King Kong, jehož rozpočet byl podobný, vychází po vizuální stránce z klání mnohem lépe. Když si Supermana porovnáme s třetími X-Meny, je Ratner minimálně o jedno kolo vepředu.

Čekání na návrat Supermana v podobě akční pecky roku a la X-Men 2 a nebo Spider-Man 2 se tedy nenaplnilo. Modrého hrdinu si užijí spíše ti, kterým nevadí pomalejší tempo, odkazy na originál Richarda Donnera a prakticky ničím nekomplikovaný model superhrdinství. Suma sumárum by se mohlo zdát, že přímo vyřčených i skrytých výtek je více, než by se na 8/10 recenzi slušelo. Ano, pokud na návrat Supermana uplatníme dnešní standardy kladené na superhrdiny a dvojznačný způsob vyprávění jejich příběhů, nemůže obstát. Jako pocta, která je na mnoha místech spíše neurážlivou pohádkou pro odrostlejší děti, kde se aktéři pohybují po více méně předem daných trajektoriích, však stále dokáže upoutat svou bezelstností a samozřejmostí, s jakou nechá Supermana dělat svou práci. Ne nepodstatný podíl na tom má Singerova režie, která zvládne zahladit mnohé nedokonalosti a udělat ze Supermana trochu lepší film, než ve skutečnosti je. Ne že bych si do budoucna přál, aby to odstartovalo nějakou módu...