Film, který definoval generaci, i tak by se dala nazvat adaptace kingovské povídky The Body, z níž vznikl legendární a právem uctívaný kousek Roba Reinera Stand By Me neboli Stůj při mně. Podobně jako pár dalších kingovek, ani tahle přitom není moc strašidelná, jak jsou lidé možná od autora tolika ikonických hororů zvyklí. Je to naopak mimořádně lidská, melancholická kronika dětství, která vypráví o partě kluků, co se jdou podívat na mrtvé tělo. A během té cesty budou muset maličko dospět.

Těžko byste hledali v žánru coming-of-age filmů lepšího zástupce než právě Stůj při mně. Navíc se ve své době jednalo tak trochu o antimainstream, kdy polovině osmdesátých let v Hollywoodu vládly velkolepé blockbustery a teenage komedie, tady najednou přišel nenápadný snímek plný nostalgie, upřímnosti a vůle překonávat vlastní strach.

Rázem tady byl film, který se nebál ukázat, že i kluci můžou být zranitelní, a že všichni nejsou jen rebelové…bez příčiny, ale mnoho z nich řeší obavy z budoucnosti, vyrovnává se s traumaty způsobenými v rodině nebo čelí šikaně. Zkrátka film, co ukazuje bez příkras, jak bolestivé je dospívání. Což ve své době fakt nebylo zas až tak běžné téma. V zásadě se díky tomu jednalo o progresivní dílo, které by v klidu obstálo i dnes. To tehdy Reiner nejspíš nemohl tušit, co však věděl moc dobře, je jakým stylem příběh vlastně chce vyprávět.

Jeho film není o doslovnosti, stejně jako není o samotném cíli. Je o té cestě, i proto se kamera nejčastěji klouzá po tvářích dětských herců, zaznamenává nenápadná gesta a dokumentuje i ty nejtitěrnější detaily z řeči těl, aby divák vždy mohl vědět, co se klukům zrovna honí hlavou, z čeho se těší, čeho bojí, nebo jak reagují na jednotlivé podněty okolo nich. Je to svým způsobem fascinující a extrémně poutavý výlet do minulosti doslova očima mladých kluků, který prožije a procítí každý, ať už vyrůstal v padesátých, šedesátých nebo třeba nultých letech, a má penis nebo ne. Zkrátka univerzální feel good film, co i po technické stránce je zcela vymazlený a vůbec nestárne.

Nic z toho bychom ale nejspíš tak neoslavovali nebýt toho, že se Reinerovi podařilo najít a složit takhle zajímavé a nadané herecké obsazení. O jak velký talent svět filmu přišel se smrtí Rivera Phoenixe snad nikdo nepochybuje, tady mu ale zdatně sekundují i ostatní, včetně Wila Wheatona, z jehož kariéry nakonec příliš nebylo, ale zde byl naprosto perfektní ve všem, co se po něm chtělo. Není divu, že jednou z hlavních inspirací pro tvůrce Stranger Things bylo právě Stůj při mně, právě chemie mezi jednotlivými chlapci je něco, co se mnoho dalších tvůrců snažilo v průběhu let replikovat, můj skromný názor však je, že se to už nikdy tak dobře nepodařilo.

Stůj při mně je zkrátka film plný duše, který má to pověstné „to“ (neplést si s TO), což z něj dělá snadno jeden z nejpamátnějších a taky nejzásadnějších filmů osmdesátých let. Hudba Buddyho Hollyho, narace Richarda Dreyfusse, scéna s vlakem, ksicht pankáče Kiefera Sutherlanda i ten poetický závěr, ve kterém se kluci vrací domů, jenom aby zjistili, že doma už to nikdy nebude takové jako dřív. Při každé té vzpomínce zatlačuji slzu, protože si přesně vybavuji, jaký zážitek jsem si z toho filmu po prvním zhlédnutí odnesl, a taky je mi jasné, že nic takového už se nejspíš nebude nikdy opakovat.

Ostatně potvrdilo se mi to i zkraje týdne, když jsem vyrazil na Dlouhý pochod, který je v plno ohledech jako taková dospělejší, depresivnější verze Stůj při mně, akorát bez té duše. Co ale platí pro oba filmy, stejně jako další kingovky, že málokdo dokáže vystihnout dobu a stvořit plnokrevné, různorodé a instantně ikonické postavy tak dobře, jako nesmrtelný Stephen King.

A jakou z jeho adaptací máte nejradši vy?