Šion Sono letos v Karlových Varech představil svůj rozporuplně přijímaný rapový muzikál Tokijský klan a v sekci „film mého srdce“ uvedl prasátko Babe. Prý proto, že je v něm krásná scéna, kde jsou všechna zvířátka hezky pohromadě, jak řekl v jednom rozhovoru. Já se z něj snažil dostat, jaké jiné filmy zvažoval do výběru: Prý buď něco od Pasoliniho, Verhoevena nebo Fassbindera. Už tohle samo o sobě ukazuje, že je tenhle pán vážně „svůj“ a žánry a styly pro něj nemají hranice, stejně jako ten cool klobouk, co nosí k obleku i triku.

Jedním z jeho nejúspěšnějších kusů je Studená ryba, příběh inspirovaný skutečností, jenž dokazuje, že v Japonsku má pojem „skutečnost“ poněkud jiné hodnoty než na nudném západě. Sledujeme totiž trochu uťápnutého obchodníka s rybami, jak se připlete do cesty rodině masových vrahů, kteří se sadistickým potěšením své oběti doslova sekají na kaši a mají z toho vyloženě radost jako malé děti. Konečně našli na tomhle světě smysl! Hrdina ani jeho dcera oproti tomu moc radosti neprožívají, takže asi není divu, že po počáteční hrůze i otec nachází v téhle netradiční činnosti jisté kouzlo... Těšte se na podívanou, proti níž vám bude Dexter připadat tvrdý asi jako odkvetlá pampeliška.

Sono jako ne poprvé míchá silný expresionismus herců s brutalitou zahnanou až do krajnosti. Některé jeho filmy se potýkají s kritikou za samoúčelnost, společenský přesah Studené ryby ale nepřehlédnete a jasně se v ní odráží „degenerace ze zvyku“ upnuté společnosti, jež ale postrádá skutečnou autoritu vnitřní i vnější. Pod jejím povrchem bublají komplexy, sex a násilí tak dlouho, dokud už nejsou neovladatelné a nevymknou se kontrole.

Postavy v Sonově světě jsou proto buď ubožáci, pokud své pudy skrývají a potlačují, nebo maniaci, když už je konečně vypustí ven a odhalí jejich podobu. Lidé se tu neumí ventilovat a svobodně projevovat, proto když se o to pokoušejí, končí jejich snaha katastrofou. A přetlak hromadící se po většinu stopáže ke konci exploduje v podobě gejzírů krve a perverze. Přitom film zůstává věrný svému smyslu a nic nedělá bezdůvodně, jen pro radost z násilí, ale zvolenými prostředky směřuje k pointě.

Studená ryba neplyne hladce a přímo. Právě ono nejasné napětí z ní však dělá nevypočitatelnou podívanou, která bude někomu nepříjemná na koukání. Nejen kvůli vší té červené, ale i proto, že nehraje vyloženě na cool efekt (což už dělá právě Tokijský klan), ale má cíl. Odhalit značnou negativní náladu ve společnosti. Není tedy divu, že brutalita nepatří mezi ty zábavné a odlehčené, dokáže skutečně znepokojit. Což má svoji sílu.