Recenze na Shooting Dogs, který se promítal v Karlových Varech, byla na interním rozpisu redakce MZ už několikrát. A většinou ji na poslední chvíli nahradilo něci jiného. Kolegové potvrdí. Ne že by byl tento snímek Michaela Caton-Jonese nějak extrémně tuhý oříšek, který byste si v hlavě museli převalovat dva měsíce a uvažovat, jak rozlousknout jeho mnohoznačný "da vinci code" a postavit se k interpretačním rovinám. Shooting Dogs je přesně ten typ festivalových filmů, nad nimiž se publikum zmožené nedostatkem spánku a tekutin, přebytkem tepla a protahovaným nočním posedáváním U kapitána Morgana na první pohled dojme, dokonce i zatleská (nic není víc zavádějící než karlovarský potlesk ;), ale protože snímku schází nějaký hlubší neprvoplánový rozměr, jenž by byl zajímavě uchopen filmovými obrazy, nazítří jej nemilosrdně smete nová dávka filmových vjemů. A co po nás chudácích recenzentech můžete chtít po dvou měsících?

Přiznám se také, že mám poněkud smíšené pocity i ze samotného režiséra. Před projekcí v nabitém Puppu se rozplýval nad tím, jak byli Shooting Dogs jeho srdeční záležitost, jíž chtěl na světlo vynést ty největší hrůzy dvanáct let starého konfliktu, aby se nám staly mementem, a přislíbil, že po filmu nám zodpoví všechny naše otázky. I začal jsem si sumírovat, jestli se při natáčení Základního instinktu 2 necítil trochu provinile nad tím, že nové sexuální eskapády Sharon Stone nemají oproti Rwandě ty správné high-class parametry. Milý pan režisér se však po projekci o půl hodiny zpozdil v baru, většina diskuzechtivých roztrpčeně odešla a tato otázka nepadla. Ale při čtení následujících řádků si ji občas položte. ;)

Psát po uvedení Letu číslo 93 recenzi na nějaký snímek o katastrofě s významným geopoliticým dopadem, je nelehké. Stále totiž budete poměřovat Greengrassovu bravuru, obraznost, prostotu ve výrazu a zároveň výstižnost s tím, jak to na vás jiní tvůrci vybalí ve velkém, ale kýžený efekt uhlíku, který vám v mozku vypálí nezhojitelnou ránu a vy začnete přehodnocovat své TOP 10, se ne a ne dostavit. Jak jste si všimli, naprosto opomíjím často kritizované skutečnosti citového vydírání, cílené stimulace slzných kanálků, voyeurství a sadismu, jež se pod rouškou "tak to bylo a musíte o tom vědět", případně plné pokladničky, nezastaví před žádným tabu. V tomto smyslu je na tom většina filmů z tohoto ranku podobně. Ostatně i vůči smysluplnosti projektu Let číslo 93 jsme zpočátku měli své opodstatněné výhrady. Zejména po prvním traileru. Je oprávněné točit filmy, jež nám tematizací nějaké genocidy nebo katastrofy, za níž mohou lidští činitelé, chtějí dělat černé svědomí? Upozorňují na neblahé společenské tendence, při nichž se potlačují základní lidská práva, a poměřováním vztahu "jak to bylo tehdy" a "jak je to teď" rozdmýchávat pocit zodpovědnosti ve smyslu budoucím. Přesně jak je tomu u pomníků, u nichž máme (nejen) vzpomenout. Takové projekty se však musí dostat do rukou tvůrcům, kteří k tématu nepřistupují rutinně.

A to je právě ten největší problém. Pokud jste si přečetli synopsi, víte o tématu filmu v podstatě vše: jde o obžalobu selhání demokratických ideálů, byrokracie a neochoty se vměšovat, která je maskována za průhlednou nestrannost. Je sice dobře, že se Caton-Jones soustředil na osobní rozměr konfliktu – to jest osudy několika málo lidí – a scény masového vyvražďování si ve většině případů nechává od cesty. Strategie přiblížit konflikt skrze fokus na reakce postav je hojně užívaná, ty však navzdory vyhrocenému tématu vyznívají velmi matně a zároveň předvídatelně. Jakoby někdo vzal software na generování filmových postav, zadal základní parametry a zmáčkl enter: Muž číslo jedna je farář – zůstane věrný tomu, co vždycky kázal a nebo opustí své ovečky? Hned za ním je v pořadí důležitosti mladý učitel, který se teprve rozkoukává – bude srab nebo hrdina? Francouzský velitel – podvolí se hlasu disiciplíny a nebo svědomí? Seznam postav a jejich nahrubo nahozených charakterů a charakteristik by mohl pokračovat ještě dlouho. Postavy si bez přehánění vystačí s jedním rysem, takže už během první půle dvouhodinového filmu se začínají značně zajídat. Paradoxní je, že v Letu číslo 93 o postavách nevíte vůbec nic a přece to funguje. Předpokládám, že se tu projevuje efekt tabula rasa, kdy si do postav promítneme "to svoje", v kontrastu s tím, že postavy kvůli nedostatku rysů působí hrozně prkenně. Caton-Jones bohužel také není filmař, který by byl schopen nějakého originálního náhledu na zobrazované události (jak myšlenkového, tak filmového) a konvenční pojetí jízd, celků, polocelků, pohledů a protipohledů ubírá snímku další body. Co by člověk dal za nějakou greengrassovsky autentickou kameru či obrazovou zkratku?

Znovu upozrňuji, že tu nerecenzujeme dějiny, které bezesporu nebyly žádný med, ale jejich filmové ztvárnění, které ničím nevybočuje z řady toho, co jste už v subžánru filmů o genocidě viděli předtím. Nejvíc zarážející je to, že příběh není exponován tak, aby měl divák pocit, že sledujeme rekonstrukci událostí, jež se závažným způsobem týkají i našeho civilizačního okruhu - na plátně je prostě nějaká ta Rwanda, pár desítek jejích obyvatel, nějací sympatičtí Britové a nesympatičtí Francouzi... aha, máme výročí... A co dál? Prostě zíráte na plátno, odškrtáváte si položky na seznamu a v okamžiku, kdy se kolem vás zpustí obligátní závěrečný potlesk, máte dojem, že jste očekávali trochu víc. Třeba nějaký nový náhled na dějinné události, který by měl vliv na vaše postoje a hodnoty. Jenže nic. Nemáte žádnou jinou emoci než zmar a bytečně vyhozené prostředky. Jak vaše, tak produkce. Každopádně vám dojde, že nejde o délku odstupu od událostí, ale o to, zda na to režiséři mají a nebo ne. Možná by bylo lepší, aby se Caton-Jones napříště věnoval jen "bobříku sexuální spokojenosti" Sharon Stone. I když v tomhle směru -viz tristní hodnocení - také není žádný nadsamec...