Největší hit amerického podzimu vznikal z nouze. Klasická animace přestala táhnout a mudrci od Disneyho se rozhodli obvinit z ekonomických patálií zastaralé technické prostředky. Chyba podle nich nespočívala v infantilně dementních scénářích, v léta neupraveném schématu skeč – písnička – morální poselství – srandovní scéna s kašpárkem ve vedlejší roli nebo celkové sterilitě posledních disneyovek. No, jak myslíte, kluci. Bohužel diváci přiběhli hned na první 3-D animák, aniž by se poptali sousedů, jestli se změnilo víc než jen vystínování roztomilých postaviček. Pohlaváři ve Waltově továrně si teď určitě mnou ruce a plácají se po zádech, jak lehce Pixarem rozmazlené diváky obalamutili, ale znáte to... první vyhrání z kapsy vyhání. A u Posledního soudu vám všechny křivdy beztak znovu přepočítají.

Strašpytlík si totiž pozornost amerického publika nevysloužil „ničím víc“ než srandovními trailery a sympatickým opeřencem v hlavní roli. Příběh se drží výchovného schématu o malém kuřeti s velkým duchem a trochu divným vkusem (zamiluje se do nejhnusnější ženský ve škole – není to sice morální, ale fakt jsem se mu divil), který jednou zpanikařil, nahlásil sesuv nebes a pak už jen trpěl urážky a ústrky od navždy rozlícených spoluobčanů. Ale dokázal, že není loser, a to nejen při invazi marťanů... Strašpytlík loserem možná přestal být v rámci filmové psychologie, navěky jím ovšem zůstal v ohledech celovečerní filmové zábavy.

Čím začít? Mrkněte se na obrázky okolo. Přísahám, že to, co vypadá na monitoru docela roztomile naplňuje na plátně charakteristiky těžké animátorské zoufalosti. Prostředí jsou už v prvním plánu odfláknutá, a tak se hned pár cenťáků od Strašpytlíkových brejliček zjevují jednolité barevné plochy, za které by u Pixaru profackovali i pětiletého začátečníka. Ve Strašpytlíkovi si s takovými „prkotinami“ hlavu nelámou, takže vaši mozkovnu hnedle zaujme druhořadé pojetí kulis i popírání základních fyzikálních zákonitostí, které dovolí destrukci perspektivy a plavání autíček desítky metrů mimo jejich „reálnou“ polohu. Co do výkonnosti svých počítačových stvořitelů se Strašpytlík mnohem víc podobá Disneyho posledním trapasům než vypulírované pixarovské estrádě, která umí nadchnout stylizací a ještě přibližovat umělé obrázky reálným záběrům (určitě si vzpomínáte na jezírka v Úžasňákových a jiné geniality).

Pojetí Strašpytlíkovy domoviny je co do výtvarnosti nesvéprávné a až na rybičku ve vlastním akvárku (která dost povedeně rozšiřuje letošní sérii imitací King Konga) i nezajímavé, když se šílené exponáty z živočišné říše víc ztrácejí ve vlastních barvičkách, než aby mohly svým provedením dojímat dál než do patnáctého měsíce diváckého věku. Všechna tahle špína by se přitom v duchu všech oblíbených animáků rychle vytratila po pár vyšponovaných scénách, které by přesunuly pozornost od vizuálů k jejich náplni. Z ní mě potěšil už zmíněný odkaz na King Konga, parodie na Dobyvatele ztracené archy a pak už jen pár namátkových frků, které z mojí paměti rychle vyzmizíkovaly mamutí dávky výchovného a moralizujícího balastu bez odpovídající scenáristické podpory. Byl jsem tolik naivní, když jsem po roztančeném traileru čekal víc než jen vodopád klišé a povinných frků podle disneyovských šablon? Asi ano.

Trest naštěstí nebyl až tak krutý. Kdo viděl Valianta, bude si u Strašpytlíka pořád relativně lebedit, protože obrazově subtilní „zábava“ o třech výraznějších postavách se alespoň snaží navodit dojem hravé a vypravěčskou energií překypující šarády pro nejmenší. Jenže ani těm se Strašpytlík po mém soudu nevetřel do přízně tolik, kolik chtěl, protože mnou navštívený sál s věkovým průměrem hluboko pod osm let se na celých osmdesát minut zalil rezignovaným tichem, v němž by zabřinkalo každé pírko vypadnuvší ze Strašpytlíkova kožichu (tedy spíš peřichu). Takže ačkoliv u Disneyho protentokrát skutečně bojovali, největší legraci pro mě beztak vydobyly reakce špuntů, kteří na svého potenciálního miláčka museli zírat vestoje, jelikož přes vysoká sedadla před sebou na plátno nedohlédli. Mimochodem, nejvíc se smáli po trojitém nárazu jakéhosi opeřence do skleněné vitríny. Běžela pátá minuta... proč jsme se tehdy nezvedli a neodešli domů, jsem sám doteď nepochopil.