Americké filmové osmdesátky, přesněji řečeno jejich ačková větev, mě nikdy moc nebavila.  Ten nápor rodinných, dětských a všemožně antiseptických filmů byl po bujarých sedmdesátkách dost velké zklamání. Zato hrubá mechanika béček, kde byly metrové trvalé a popík Phila Collinse šmahem knokautovány testosteronovými svaly a halekačkami od Mötley Crüe, mě asi nepřestane bavit co budu živ. Pravda, divák aby v nich myšlenku pohledal, ale raději lobotomické krváky Arnoldovy a Sylvesterovy éry, než učesané báchorky od Stevena and his boys. Harmonův Stopař sice není žádné vznešené umění, ale proč by taky měl. Podstatné je, že i po dvaceti letech funguje daleko lépe než jeho vymydlená předělávka z loňska, ve které se podstatných věcí  z originálu zachovalo dost málo. A  nepodstatných naopak až příliš.

Harmon ví, co mají fanoušci thrillerů rádi a tak jde hned od začátku tvrdě na věc. Žádné cukrbliky, žádné seznamování se s půlkou Jimova příbuzenstva či vznášení se na peřejích lásky – to aby bylo ve finále o co bojovat.  Po dvou minutách do vozu přisedne John Ryder (už jen jméno Johnnie Walker je výstižnější) a pak už to jde ráz na ráz. Demolují se policejní auta, explodují benzínky, brokovnice nezahálejí a muži zákona jsou patřičně zkorumpovaní a omezení rasisté. Sotva ochmýřený Jim je sice zelenáč, ale učí se rychle a hlavně si nic nenechá líbit. Roste v něm vztek, opovržení a nenávist, ale zároveň  zvídavost, proč si Ryder na takřka opuštěné dálnici vybral zrovna jeho a jaké s ním má do budoucna plány. Není toho mnoho, snad jen aby co nejdříve zchladl navěky. Už se tetelíte blahem?

Pokud to tak máte rádi, Stopař vám bude vyhovovat svým přímočarými poselstvími: a) neberte stopaře, b) na hrubý pytel hrubá záplata, c) někdy musíte zajít až na okraj.  Prostě žádný falešný humanismus a tlachání o tom, že v jádru jsme v podstatě všichni dobří, jen tomu potřebujeme dát volný průchod. Případně že všichni jsme vnitřně zranění a své duševní šrámy musíme vyléčit, jinak se zapouzdří ... a bude hůř. Jsou totiž lidé – a John Ryder je jedním z nich – kteří jsou jako černá díra, která pohlcuje vše živé, co je v jejím dosahu. Destrukce je pro něj stejně důležitá jako vzduch k dýchání. Jeho pohled padlého anděla dokáže být až hypnotizující. Slabé, neukotvené typy mu podlehnou... pokud je však nablízku brokovnice, dá se s tím něco dělat.

Kromě bladerunnerovského Rutgera Hauera asi moc herců znát nebudete, to však nic nemění na tom, že většina herců do svých rolí vetkla neuvěřitelně silnou energii proměnlivé polarity, takže nikdy netušíte, co se vzápětí bude dít. Myslím, že pod tak soustředěným tlakem lekaček by valná většina diváků udělala na konci filmu to samé, čím dospěl i Jim. Nevíte co? Za pár kaček si na stáncích s novinami můžete doplnit vzdělání. Pokud jsou podobné filmy váš šálek, původní verze Stopaře vás rozhodně nezklame.