Naší generací už je František Vláčil většinou vnímán jednoduše jako mrtvý klasik – jméno, které sice jaksi automaticky považujeme za veliké a všichni ho víceméně akceptujeme, ale přivádí nás k tomu spíš všeobecná atmosféra úcty a monotónní nářky nad úpadkem české kinematografie, než vlastní, postupem času vytvořený názor. Ve skutečnosti to jediné, co o Vláčilovi víme téměř všichni, je to, že se narodil, umřel, a někdy mezi tím natočil údajně nejlepší český film všech dob. Vedle obdivované nové vlny působil vždycky jako představitel archaismu, nebo ještě spíš určitého bezčasí, tvůrce zarezlý v humanistickém, i když zdaleka ne vždycky pozitivním náhledu na svět. Jenomže věci jako obvykle nejsou tak prosté, jak se zdají být.

Jen zřídka u nás vznikne film, který by se vlastním tématem tak jednoznačně týkal českých dějin a přitom se způsobem vyprávění i stylem tolik vymykal soudobé produkci a působil vlastně nečesky. Mnozí recenzenti pro Stíny horkého léta bůhvíproč rádi používají označení „baladický příběh“. Nejspíš na tom má svou vinu setrvačnost mylného přesvědčení, že všechno ponuré je vlastně balada (to, že se skoro celý film odehrává v palčivém letním slunci, drama se odvíjí pomalu a úplně chybí motiv potrestaného mravního selhání, zřejmě nikoho netrápí). Stíny ve skutečnosti mnohem líp charakterizuje schéma zločinu na jednotlivci a následné odplaty, která po celou dobu spíš nejasně visí ve vzduchu a spoluvytváří napětí, aby v závěru dostala hlavní prostor a přivedla děj k rozhodujícímu finále. Schází tu hrdinové bez bázně a hany, existuje pouze obecné vědomí spravedlnosti a toho, že svině by se ideálně neměla dožít závěrečných titulků. Otázkou, kterou si divák klade, ale je, zda k tomu opravdu dojde. A pokud ano, kdo se o to nakonec postará.

Schválně, připomíná vám to v něčem baladu? Nevypadá to náhodou spíš jako něco, co by mohlo být součástí, řekněme, mírně revizionistického westernu?

Mimochodem, jednadvacet let po Stínech horkého léta vznikl další film podle stejného scenáristy, Jiřího Křižana. Jde vlastně o dvě verze podobného námětu, příjmení hlavních postav obou filmů se symbolicky shodují, je tu motiv války a kolaborace, ohroženého muže, který se tak trochu bez vlastní vůle dostává do přímého konfliktu s válečným zločinem, a násilné finále. Možná jste na to už přišli sami: Ten druhý film se jmenuje Je třeba zabít Sekala. Jestli někdy na Stíny horkého léta narazíte, nenechte si je ujít třeba už jenom kvůli porovnání, jak moc se Vladimír Michálek Vláčilem inspiroval.