Porovnávat filmy Stanleyho Kubricka je jako porovnávat finalistky na soutěži Miss World. Vybírat mezi diamanty nejvyšší kvality a rozhodovat se, který se leskne o procento více, než ty ostatní a tudíž je lepší. Je to prakticky nesmyslná volba u tvůrce, který byl tak velkým perfekcionistou a tvůrčím géniem. A než se tu tedy objeví všechny ostatní Kubrickovy filmy :-), které si ve valné většině vydobyly mnohem větší komerční ohlas než tento, je dobré začít z druhého konce a přesunout se do roku 1957, kdy se Kubrickův génius teprve začínal naplno formovat.

Stezky slávy je Kubrickova „Láska a válka“. Válka s armádou a zelenými mozky, láska nejen symbolická k jediné ženě, která ve filmu hraje, a stala se Kubrickovou osudovou družkou v opravdovém životě (svazek dlouhý 42 let je vzhledem ke Kubrickově nátuře úctyhodnou vizitkou). Kubrickův první detailní pohled na armádu je plný lidské beznaděje i hlouposti, nesmyslnosti i štiplavé ironie a vyjma poslední scény se vyhýbá ubrečenému i jakémukoliv jinému patosu, který si s sebou většina válečných filmů nese jako břímě, z něhož klíčí „povinný divácký úspěch“.  Stezky slávy jsou otevřenou kritikou a zamyšlením nad bezohledným elitářstvím, což je obraz zejména v armádě poplatný jakékoliv době.

Přímý tah na branku zdůrazňuje jednoduchá dějová linie, která se dá shrnout jednou větou, přesto obsahuje tolik silných motivů a postřehů, že ve finále tvoří velmi komplexní dramatický celek i poměrně celistvý dobový obraz. Stačí jeden průchod zákopy, jeden dialog mezi dvěma důstojníky a jedno nesmyslné tažení směrem k nepříteli a hned je tu tolik odrazových můstků k mnohovrstevnaté výpovědi i kritice, až je škoda, že toho Kubrick nechtěl jedním filmem říct o trochu víc. Prostoru měl více než dost.

Přes pomalejší konverzační rozjezd i celkový náboj filmu nabízí Kubrick (poměrně záhy) i hru „na velkém poli“, kterou podvědomě dává najevo, že hranice konverzačního dramatu může kdykoliv hravě přeskočit (a nechává tak diváka v permanentním napětí zdánlivě širšího světa, než jaký vymezuje několik interiérů – podobný mechanismus, který využívá Najbrtův Protektor). Zmiňovaný průchod územím nikoho nabízí nepříjemně osobní a dusný zážitek jako vystřižený z moderní počítačové hry, stejně jako pochod velkým dvorem, na jehož konci se naplní osud trojice náhodně vybraných vojáků.

Kirk Douglas jako „good guy“ a bojovník za čest a práva je pak tím správným jedincem, který dokresluje filmově ukázkovou pionýrskou příručku pro boj se zlem, která je však zároveň „dokumentem“ tak syrovým, že buďme upřímně rádi za modré knížky a zrušení branné povinnosti :-). Jednou za čas se zkrátka zrodí film, který velmi konkrétně tematizuje, a přesto má pravdu v jakékoliv době. Díky bohu za ten odkaz.

P.S. Mimochodem, kamera ve scéně soudního přelíčení je neuvěřitelně úžasná a nadčasová.