Pokud jste viděli trailer, bylo to jasné jako facka. Teenagerovský pokus o Hříšný tanec bude ultimátním tahem na branku plným hloupých dialogů, otřepaných klišé, hezkých mladých lidí a ucházejících tanečních scén. Proroctví ohledně celovečerního produktu se vyplnilo do posledního filmového pole – Let’s Dance je přesně takový, jen ještě možná o něco víc hloupější, než by si byl kdo z vás ochoten připustit. Ale své předeslané poslání víceméně splňuje – tedy pokud opravdu chcete další vidět pohádku o tom, jak mladistvý delikvent našel ve své hlavě artefakt zvaný svědomí a nastoupil cestu zodpovědného dospělého muže, kterého už poflakování po ulici a rozbíjení cizích věcí omrzelo. Nebo pokud prahnete po tom kochat se pohledem na dva tancující lidi za doprovodu současného středního proudu, přestože to samé vám v jakoukoliv denní či noční dobu nabídne libovolná hudební stanice. Ale dejme tomu, že to vážně chcete – pak je Let’s Dance filmem pro vás a nemusíte o něm vědět nic víc (a proto nečtěte dál, protože to tam pozitivy ve vztahu ke zbytku příliš nehýří ;).

Scénář je poskládán z jednoduchých schématických fragmentů a připomíná velmi lacinou divadelní hru. Zvraty, poslepované do jakéhosi pseudologického, avšak zcela naivního a neuvěřitelného celku, mají tutéž šablonu a vypadají asi takto: Dva lidé vedou dialog, většinou zcela plochý, významově prázdný, zcela odtržený od vnímání reality běžného dialogu. Při mluvení dělají nějakou věc, která by se libovolné třetí osobě asi úplně nelíbila – a to je právě ten správný čas, aby tato přišla na scénu, řekla něco ve smyslu „To jsem si tedy nemyslela!“ (dobrá, jsme v pseudohiphopovém světě, tudíž řekne něco jako „Ssap, nigga?“, pro ilustraci to však stačí ;) a uraženě kráčela pryč do nového dějství, kde bude přemlouvána a chlácholena. To je veškerý dramatický efekt, na který se mozky tří (!) scenáristů složily – a protože se jim asi líbil, vzali ho jako mustr a použili zhruba desetkrát. Pokud takhle opravdu vypadá vztahový propletenec americké mládeže z koutů prestižní a vyvoněné školní instituce, jsem rád, že chodím do zaplivaného ústavu, kde se lidé chovají jako lidé a říkají normální věci ;).

Papírová šustivost se bohužel netýká pouze dialogů, ale postihuje globální dění všech trochu zásadnějších scén. Má-li např. někdo umřít, víte to na beton zhruba pět minut před tím, protože za pomoci tak průhledných prostředků už se čechrala půda minimálně v deseti jiných filmech. Veškeré zkraty postav, na které v Let’s Dance narazíte, jsou paradoxně vyvolané touhou o ilustraci vážných myšlenkových pochodů s rádoby fatálně dramatickým chuťovým jazykem. Nejde to však brát vážně po krádeži auta třináctiletým klukem a následnému výletu za starším bráchou, nejde to po koncertě jakési slavné kapely, kde hlavní zpěvák pozve nýmanda z davu, aby si s nimi zahrál (přičemž nové prvky, které do songu vnáší, mají všichni najednou pečlivě natrénované a jsou na ně připraveni – včetně sborových zpěvaček), nejde to po směšném vystřízlivění prudérní matky, která své dceři odjakživa zakazovala to, co jí nejvíc bavilo.

Let’s Dance (což je mimochodem opravdu český překlad anglického Step Up) bohužel i přes toto tvůrčí nedopatření nepatří do oné škatulky „tak špatný, až dobrý“ a nedá se mu tudíž upřímně smát na celé kolo. Důvod je nasnadě: Jakkoliv debutující Anne Fletcher selhává po dramaturgické stránce a nedokáže svým dvojrozměrným postavám mimo taneční prostory vdechnout více života než je nutné pro druhořadý comics, právě mezi jejich stěnami nakrásně ilustruje, čím se v Hollywoodu živila, dokud nevzala do ruky kameru. I když její svěřenci neumí mluvit a hrát, umí se pohybovat a Fletcher je šikovně choreograficky vede ke zdárnému výsledku, na nějž se dá spokojeně zírat při vědomí, že vás to nijak neuráží. Kombinace klasického tance a streetového stylu s sebou nenese prakticky žádná úskalí, protože všichni najednou všechno umí a hrají do toho docela cool beaty, o něž se mimochodem stará sám slovutný Mario, americká R’n’B hvězdička s obličejovými rysy Chrise Rocka. Slušně to odsýpá, tempo tomu také nechybí a pokud k tomu někdo něco dodává, už jste naučeni přecházet to s úsměvem na rtech a nechat se kochat audiem a vizuálem.

Co se týče ústřední dvojky: Herecká hvězdička s mystickým jménem Channing Tatum je člověk neuvěřitelně podobný Dominicu Purcellovi a to je asi tak jeho nejvýraznější charakteristika, která se vám bude honit hlavou (zvláště pokud máte aspoň trochu nakoukán Prison Break ;). Ano, a díky své dlouholeté průpravě umí tancovat a je mu šestadvacet, přestože do role osmnáctiletého nezodpovědného fracka se mu daří vtělit celkem uvěřitelně (na poměry filmu). Jenna Dewan je nový herecký (no, řekněme spíše taneční) objev stejného věku jako Tatum, jen má mnohem víc vlasů, je rozhodně hezčí a když chce, tak i poměrně sexy. Oba hrají přesně tak, jak to na film s označením „taneční“ stačí – prohrávají svůj boj s mluveným slovem, ale v neverbální komunikaci a souhře svých muskulatur předvádějí ucházející symfonii, která by mohla v řadách teenagerů vykřesat nějaký ten obdiv či se proměnit v touhu pověsit si na zeď tématický plakát z Bravíčka. Zkrátka jim to docela odsýpá, i když nový Hříšný tanec se ani zdaleka nekoná.

Let’s Dance tak tak balancuje na hraně divácké snesitelnosti, která nepřímo úměrně stoupá s výší vašeho věku. Platí tedy: Mladý divák, nejlepší divák. Držte se toho a neberte s sebou rodiče :).