Přelom září a října je doba, kdy si začnou studia obhlížet terén a pokoušejí se získávat pozornost pro svoje ambicióznější projekty, které by mohly o pár měsíců později bojovat o Oscary. Pro Warnery, respektive Amazon, to měl být právě Stehlík, stačilo ovšem pár dní a bylo jasné, že s tímhle filmem už se v klání o ceny počítat nedá. Adaptace knihy, která v roce 2014 vyhrála Pulitzerovu cenu, komerčně totálně propadla a zahraniční recenze byly když už ne zdrcující, tak alespoň velmi negativní. Nikdo se mi asi nemůže divit, že jsem do kina šel nepříliš optimisticky naladěný a představa, že budu muset dvě a půl hodiny koukat na drama, o němž se ve světě nemluví moc hezky, mi nepřipadala příliš lákavá. Ale ono to nakonec není tak zlé. Alespoň zpočátku. 

Hlavním hrdinou Stehlíka je třináctiletý Theo, který přežil výbuch bomby v muzeu, jeho maminka bohužel takové štěstí neměla a táta před pár měsíci zmizel. Thea se tedy ujme bohatá newyorská rodina a z vyděšeného chlapce se díky jejich lásce začíná pomalu stávat zase obyčejný kluk. Theo má kolem sebe milující lidi, seznámil se s restaurátorem Hobiem, jenž ho učí tajemství starého nábytku, a pokouší se spřátelit se stejně starou Pippou, která přežila stejnou katastrofu jako on. Ale idylka dlouho nevydrží a když se vrátí Theův táta, je konec. I když vlastně spíš začátek… Stehlík se odehrává na ploše několika let, během nichž stihne hlavní hrdina vyrůst, proměnit se z vyděšeného puberťáka v sebevědomého podnikatele a muže, jemuž se dobře daří tajit před jeho okolím jak svou minulost a nitro, tak i fakt, že si z muzea po výbuchu něco odnesl. Něco, co má hodně velkou cenu. 

Stehlík: FOTOGALERIE

Stehlíka jsem nikdy nečetl, ale podle všeho jde o hodně obsáhlou knížku a možná, že v tom tkví hlavní problém filmu. V první polovině jde totiž o velmi slušné drama. Oakes Fegley, který hraje malého Thea, je velmi dobrý jak ve scénách, kdy má pocit, že konečně nachází trochu štěstí, tak i v momentech, v nichž tvrdne uprostřed Arizony s nezodpovědným otcem a jediným kámošem (Finn Wolfhard ze Stranger Things srandovně se pokoušející o východoevropský přízvuk). Dokud zkouší být Stehlík dramatem o dospívání a vyrovnávání se se smrtí matky, kouká se na něj dobře. Samozřejmě za to může i povedená hudba Trevora Gureckise a jako vždy boží kamera Rogera Deakinse. Tyhle dvě kvality si film udržuje až do konce, naneštěstí v okamžiku, kdy se děj přesune do současnosti a Theo dostane už nastálo tvář Ansela Elgorta, celé se to zhroutí. 

Audiovizuálně je to pořád prvotřídní podívaná, ale příběh najednou přestává dávat smysl. A to totálně. Představte si, že jste si půjčili z knihovny knížku, která má 800 stran a za čtyři týdny ji musíte vrátit. Přečtete si první dvě stovky stránek a celkem si to užijete, pak však zjistíte, že na zbytek máte týden. A že to prostě nedáte. Takže co s tím? Rychle dopředu, hlavně, ať se stihne konec. Občas přeskočíte nějaký odstavec nebo stránku ale pořád máte pocit, že děj stíháte. Jen už to není taková zábava… Stehlík jakoby se ve své druhé polovině pokoušel dohnat strašně moc věcí a pádí dopředu neskutečným tempem. Chce řešit pocit viny hlavního hrdiny, jeho neopětovanou lásku, chladný vztah s přítelkyní, pokusy nezklamat svou náhradní matku, ztrátu starého kamarádství, obnovení starého kamarádství, gangstery z Amsterodamu, lhaní starému příteli a spoustu dalších věcí. A na všechno tvůrcům zbudou tak dvě tři minuty. 

Ke konci se na Stehlíka prakticky nedá koukat. Ne kvůli tomu, že by byl až tak špatný, ale proto, že je na něm vidět, jak dobrý mohl být. Všechny ty zajímavé a komplikované vztahy, nečekané zvraty a složité hrdiny jeden film utáhnout nemohl a John Crowley, jehož Brooklyn se mi svého času hodně líbil, to přeci jenom zkouší. Bez ohledu na to, že pro příběhovou velkolepost není celovečerní formát Stehlíka evidentně vůbec vhodný a že by příběh mnohem lépe fungoval buď jako minisérie, nebo kdyby se jeho tvůrci nebáli ho pořádně osekat a věnovali se jen některým z mnoha načatých a ve výsledku odfláknutých témat a motivů. 

Stehlík skvěle vypadá a při jeho sledování jsem měl až do závěrečných titulků pocit, že sleduji skutečně zajímavý příběh, který ale jeho tvůrci nedovedli odvyprávět tak, jak by si zasloužil. Docela to zamrzí. Za tím rozpadajícím se filmovým bordelem je totiž občas vidět drama, které mohlo být skutečně výjimečné.