Starsky a Hutch je nepochybně jedním z vrcholných momentů tzv. Frat Packu, tedy volného komediálního uskupení kolem bratrů Wilsonových, Bena Stillera, Vince Vaughna nebo Willa Ferrella, které nás zahrnulo na přelomu století celou řadou komediálních klasik (větších či menších). Mám mezi nimi spoustu favoritů, ale za mě je Starsky a Hutch jasná fratpackovská jednička – přitom nejde o projekt nejslavnější, nejvelkorysejší, komerčně nejúspěšnější, ani v rámci téhle sebranky nejzásadnější. Rozhodně ale má největší styl. A to od první sekundy až do cool montáže před závěrečnými titulky.

Svérázná filmová adaptace seriálové legendy, která ukázala, jak moc se může vyplatit udělat si ze slavného seriálu prdel (třeba 21 Jump Street to zopakovalo, Pobřežní hlídka naopak shořela), samozřejmě spoléhá na exkluzivní parťáckou chemii mezi Wilsonem a Stillerem. Wilson je zase za rozjíveného sympaťáka, o to víc se ale vedle něj může rozjet Stiller, jenž si naplno užívá přepjatého, puntičkářského a trochu trapného „Hujera s odznakem“ Starskyho.

Na jejich dialogové výměny je radost pohledět, na takovouhle souhru dneska v hollywoodském áčku narazíte málokdy. Když ale prostupují velmi stylovou parafrázi na sedmdesátkové kriminálky, doťuknutou od detailů v šatníku (kde je sakra oscarová nominace za kostýmy? Jen za postavu Snoop Dogga by měla dorazit) až po zatraceně uvědomělé záběrování, musíte téhle komedii podlehnout.

Todd Phillips už pár let před triumfy s Pařbou ve Vegas a hlavně s Jokerem prokázal, že není jen obyčejným, byť plodným a veskrze úspěšným komediografem, ale že má řemeslo sakramentsky v malíku a právě semdesátkové šlehy ho s jejich výrazivem zásadně formovaly. Všechny ty kamerové nájezdy, úsměvné variace na zažité žánrové postupy (výbuch, který zvedne afro, je stejně stylový jako battle na diskotéce), parodické momenty i sofistikované citace tahají ulítlou konverzační komedii s naprosto luxusním hereckým obsazením a ještě luxusnějším soundtrackem (!) o level výš.

Třešinkou na dortu jsou pak v podstatě všechny scény se Starskyho Gran Torinem, u nichž můžete oldschoolově vrnět blahem, jakoby vám jeho promazaný motor ržál vedle v garáži. Co by se dnes pytlíkovalo digitálně se tady náramně předvádí v ulicích, kanálech nebo mezi golfovými bunkery. A i když nemám zrovna fetiš na auta, ty jízdy jsou podány s takovou grácií a elegancí, že bych navrhoval jednu výměnu – a místo desítky a jedenáctky Rychle a zběsile radši poprosil o akčnější dvojku Starskyho a Hutche.

Tenhle film je totiž taková náramná a naleštěná JACHTA v nevábném moři komedií nového století.