Distributoři z Film Europe nás nepřestávají zásobovat festivalovými žánrovkami, které byste v běžných multiplexech nenašli. Díky tomu máme momentálně možnost ve vybraných kinech vidět cenami ověnčené dánsko-švédské drama Srdcová královna (Dronningen), jehož režisérka (a současně spoluautorka scénáře) May el-Toukhy se po svém prvním povedeném zářezu (Dlouhý příběh ve zkratce) i nadále věnuje zkoumání lidských povah, tentokrát ovšem s výrazně temnějším podtextem. Tématem jejího nového filmu je totiž tabuizovaný vztah matky a nevlastního syna, v němž hledá odpověď na otázku, co všechno je člověk ochoten udělat pro ukojení své touhy a čeho všeho se může dopustit na svých blízkých ve snaze vyhnout se odhalení.

V popředí režisérčina zájmu stojí po všech stránkách úspěšná advokátka Anne (odvážná Trine Dyrholm – V Číně jedí psy, Královská aféra) specializující se na zastupování nezletilých. Celý první akt se věnuje poznávání její povahy, kdy postupně odkrýváme frustrace a potřeby, jež vřou pod jinak dokonale uhlazeným povrchem pomalu odkvétající ženy středního věku. Anne je nám představena jako empatická profesionálka přistupující k řešení právních kauz se stejnou rozhodností a urputností jako k řízení domácnosti, v níž má její manžel Peter (Magnus Krepper) pouze tolik prostoru, kolik mu Anne dovolí. 

Zdání dokonale fungujícího světa hlavní hrdinky je však už od začátku narušováno drobnými incidenty odhalující, jak dalece se nechává strhnout svými pocity, což vede jak k neprofesionálnímu chování, tak k prohloubení propasti mezi ní a manželem. K tomu el-Toukhy používá vynikající kameru Jaspera Spanninga (Tísňové volání), jenž pomocí prostého odrazu obličeje v okně nebo detailního záběru na holé větve opadaného stromu dokáže zachytit vnitřní rozpoložení a pochyby hlavní hrdinky. Kameře zdatně sekunduje i filmová hudba Jona Ekstranda (Dítě číslo 44, Život), s níž sice el-Toukha šetří, ale o to víc ji dovede využít k navození atmosféry v místech, kde je to nezbytné.

Rozbuškou v Annině životě se stane příchod Peterova problematického syna z prvního manželství, Gustava. Poslušna vlastní empatii a vyzbrojena zkušenostmi s nejrůznějšími mladistvými klienty vmanévruje zprvu drzého výrostka do role přátelského chlapce, jenž si brzo najde cestu k nové rodině. Zdánlivá idyla je však pověstným tichem před bouří a divák čeká, kdy udeří první blesk. A jakmile dojde k fyzickému kontaktu dvou hlavních představitelů, začnou se dít věci, které naplno odkryjí mezery v Annině sebekontrole. Tvůrci se přitom nebáli explicitních pornografických scén, jež jsou stejnou měrou odvážné, jako nepříjemné, protože Trine Dyrholm není Robin Wright (jakkoli vás může určitá podoba s představitelkou Claire Underwood okamžitě napadnout) a její stárnoucí tělo vzbuzuje při konfrontaci s dětskou hubeností Gustava Lindha pocity na hony vzdálené erotickému vzrušení.

Určitá potíž této pasáže filmu je ovšem ta, že zakázaný románek mezi matkou a nevlastním synem není přehlídkou nátlaku a dominance zkušené ženy a submisivnosti nezkušeného chlapce v roli oběti, ba právě naopak. Pouto mezi starší ženou a jejím nezletilým nevlastním synem je opakovaně upevňováno vzájemnou náklonností a naplněností, což brání naprostému odsouzení toho, co ti dva spolu dělají. Trpí tím celé finální dějství, kdy dojde ke skutečně děsivému přerodu milující matky a milenky v bestii bojující o svou rodinu i kariéru. Teprve tady se ukazuje, jak obrovskou převahu má Anne vůči Gustavovi a jak bezmocný Gustav je, protože je to obyčejný náctiletý kluk. El-Toukhě se ve finále podařilo rozehrát výtečnou šachovou partii, do níž konečně zasáhnou i další postavy včetně Petera, který se z nekonfliktního otce a manžela stává rozervaným a pochybnostmi zmítaným Anniným protipólem.

Ve výsledku je Srdcová královna zdařilou studií tabuizovaného vztahu, jež odhaluje slabiny lidských povah a zručně vykresluje zrádnost toho, co nás nutí dělat mozek ovlivněný hormony (ať již serotoninem nebo adrenalinem). Můžete mít pocit, že Annina neodolatelná potřeba pohlavního styku s Gustavem nebyla vykreslena až tak neodolatelně, a že Trine Dyrholm nepůsobí jako sexuální predátor. Je to nicméně právě ona nevýraznost a civilnost vynikající dánské herečky, která upozorňuje na smutný fakt, že odporných věcí se může dopustit i člověk, do něhož byste to nikdy neřekli. A troufnu si tvrdit, že tohle byla myšlenka dne.