Příběhy o nevydařených vědeckých experimentech jsou stejně staré jako věda sama. Přestože pokrok postupuje, zápletky se pořád motají okolo nepovedených pokusů, při nichž chtěl člověk přeskočit spirálu přirozeného vývoje – a přineslo mu to patálie, které nabyly podobu něčeho ohyzdného, slizkého a většinou i vraždícího. Splice v tomhle není výjimkou.

Na začátku je další dychtivý mozek, který zašel příliš daleko. Dokonce jsou dva. Ten Elsin (Sarah Polley) překračuje hranice etiky s mnohem větší samozřejmostí, než jak by si byl ochoten připustit její životní partner Clive (Adrien Brody). Touha spasit lidstvo novými medikamenty je zjevně jen záminkou. Elsu pohání nejdřív zvědavost a uražená vědecká ješitnost, kterou může uchlácholit jen klon uhnětený z lidské a zvířecí DNA. Výsledek? Malá nevzhledná potvůrka, co připomíná křížence králíka, nutrie a pštrosa. Jenže brzy se začnou o slovo hlásit geny Homo Sapiens Sapiens a z prapodivné kreatury vyroste holčička jménem Dren. Holčička, kterou Elsa vždycky tolik chtěla…

Splice není navzdory pověsti počinem dvakrát originálním. Právě motiv mateřství a bezhlavé touhy pořídit si caparta je na celém snímku asi tím nejzajímavějším. Táhne se jako pupeční šňůra filmem od úvodních do závěrečných titulků a tvůrci jej docela efektně využijí i v samotném finále. Navíc se na tyhle rozmnožovací instinkty nabalují ty nejlepší scény – třeba tři odvážnější sexuální eskapády, z jejichž usazení v ději je zřejmé, že si na scénáři dal někdo záležet. A že rozmýšlel každý tah výrazně pečlivěji, než je u sci-fi s náběhem do béčkových sfér zvykem.

Jenže nejásejte předčasně. Film se sice slibně rozvíjí po stránce dramatické, a lze vytušit, že se leccos šťavnatého urodí i v ohledech hororově-zvrhlých. Jenže Splice nakonec plně neuspokojí ani v jednom směru. Pokusy o seriózní drnkot na filozofickou strunu jsou až příliš mělké a znevažuje je nevěrohodnost toho, co se ve snímku děje. Obraty v chování postav jsou razantní, až uspěchané, oba hrdinové si vlastně projdou všemi myslitelnými emocemi, které lze cítit vůči takovéhle mršce, jakou je Dren. Na mě osobně navíc nefungoval přerod levnější digitální zrůdičky nejdřív v malou dívenku (=děcko s maskou), a pak v regulérní topmodelku, jíž zůstal ocas a čapí nožky (akorát se jí trochu rozjely oči dál od sebe, to je toho). I když do sebe motivy a jednotlivé linky příběhu hladce zapadají, a i přes nadstandardní herecké výkony, na tom Splice s uvěřitelností moc slavně není. Film pak nemá sílu vtáhnout do svého světa a dát v něm divákům všechno sežrat i s tím pověstným navijákem.

To je problém, protože strašidelné sci-fi řežby je tu tak do patnácti minut stopáže. Až na ostřejší finále a dva vyhrocenější momenty se Splice drží v rovině nesrovnatelně klidnější. V mezích psychologizující, komorní a lehce úchylné klonovací anabáze, která svým feelingem připomíná leccos z dřívějších filmů Davida Cronenberga a Paula Verhoevena. Za to body k dobru. Je doslova roztomiloušké se zase jednou pokochat poctivým hnusem, krví a jakýmisi oslizlými klono-housenkami, které jsou prezentovány jako vrchol lidského vědění. V mainstreamové produkci se tlačí na úhledné a sterilní zpracování, které nikoho nepohorší, Splice oproti tomu razí velmi sympatickou cestu, která v jednotlivých scénách evokuje klasiky jako Moucha nebo Robocop. 

Jenže ty lahodné ošklivosti a výstřednější sexuální scény by pro plné vyznění potřebovaly mnohem působivější film. Takhle jej naopak samy tahají alespoň do průměru - přitom by v atmosféričtějším, údernějším a celkově vyváženějším bijáku mohly aspirovat na pozice „legendárních bizarností“.

Režisér Vincenzo Natali ve svém příběhu o Dren bohužel nešel tolik na Dřeň. Tváří v tvář některým pasážím a náznakům je to velká škoda. Splice zůstalo ve všech ohledech na půli cesty.