Dva muži na čtyřech dieselových lokomotivách, které protínají srdce krajiny zmrzlé jako ten nejtvrdší kámen. Splašený vlak může na první pohled vypadat jako žánrové béčko pro šotouše, ale když pominu, že vlaky mají samy o sobě nepopiratelné kouzlo pro filmaře napříč dekádami (a nemluvím nutně o tom, když necháváte metaforicky vlak zajet do tunelu), Končalovského celovečerák z pera Akiry Kurosawy má zvláštní východní kouzlo světa chlapů, co toho moc nenamluví, ale své činy mají vepsané do tváře. Jon Voight a Eric Roberts devět let před natočením Nebezpečné rychlosti zjišťují, že extrémní situace prověří sílu vztahů jako máloco.

Akční klasiku nezmiňuji náhodou, protože scenárista Graham Yost se nechal při psaní Reevesovy autobusové eskapády Splašeným vlakem inspirovat. Uvedu na pravou míru, že Voight s Robertsem neskončí na konci ve vřelém objetí. Jednak jsme uprostřed mrazivé Aljašky, jednak jde o uprchlé vězně, kteří nikomu nevěří ani nos mezi očima. Kurosawa už někdy v šedesátých letech napsal scénář, který se odehrává v uzavřeném prostoru, z něhož nelze utéct. Bublající vztah mezi dvěma nesourodými charaktery je tak vystaven náročné zkoušce a komorní mizanscéna dává vyniknout hereckému koncertu novodobých samurajů. Když pak na splašenou kovovou bestii nečekaně přistoupí pracovnice drah Rebecca De Mornay, začne být v kabině zatraceně horko.

Kurosawu mohl kromě skutečné události z roku 1962 inspirovat japonský snímek The Bullet Train z roku 1975, ale námět pojal zcela po svém, což je koneckonců vidět i na Končalovského verzi, která se do Hollywoodu dostala skrz Francise Forda Coppolu. Odloučené vězení, kde každý kope sám za sebe, příležitost k útěku v podobě odstaveného vlaku a casting, který má skutečně ve tvářích načmárané pohnuté životní osudy. Kdybychom dali dohromady vrásky Voighta, Robertse nebo mihnuvšího se Dannyho Treja, měli bychom hotový Grand Canyon stříbrného plátna.

I po letech je na Splašeném vlaku fascinující zejména ta asian fusion. Končalovskij se jako režisér s notnými zkušenostmi vzpívá jakékoliv snaze o přílišné poameričtění jednoduchého konceptu (u Tanga a Cashe už tahá za podstatně kratší kus provazu), ale zároveň je ze scénáře cítit příspěvek party, co má něco odsezeno ve vězení s maximální ostrahou. Právě úvodní půlhodinka za mřížemi je možná pomalejší, ale trpělivě buduje postavy z masa a kostí. Skutečné lokace, skvělá kamera, co visí hercům na rtech, a účelné dialogy, co vás vedou za ručičku do světa, na který chcete koukat jen z uctivé dálky. 

A pak se ten vlak a spolu s ním i film jako takový utrhne a zrychluje až do posledních sekund. Končalovskij odhazuje plášť trpělivosti, nasazuje režisérské tretry a tasí v pustině bílých plání a míhajících se černých hvozdů nadčasovou kinetiku, která bere dech i po čtyřiceti letech. Mohl bych končit hláškou, že takové filmy už se dnes netočí, ale rád bych znovu a ochotně připomněl Nezastavitelného od Tonyho Scotta. Ano, taky už je to požehnaných patnáct let, ale tyhle dva filmy jsou jako vzdálení bratranci, takže mě vždycky bavilo, když se o snímku s Washingtonem a Pinem mluvilo jako o kopírce Nebezpečné rychlosti. Tak se zkuste vrátit na začátek kruhu a radši si na gauč vezměte hrnek s čajem a čepici. Budete je potřebovat, protože takhle vás nemrazilo po zádech a po duši už hodně dlouho.