Martin Scorsese se za několik dekád na nejvyšších příčkách Hollywoodu pohyboval napříč mnoha rozličnými žánry. Příští rok dorazí jeho goticky laděný psychologický snímek What Happens at Night s DiCapriem, za svou kariéru se však pouštěl i do spletitých thrillerů, komorních dramat, třaskavých komedií či dětských pohádek. Nejvýrazněji a nejčastěji své diváky ovšem oslovoval skrze kriminální fresky, které se opájely zločineckým podsvětím a póvlem, který ho obývá. Sluší se proto připomenout dílo, jímž se do tohoto žánru nejen zapsal, ale zároveň jej pomáhal výrazně formovat.

V roce 1972, kdy tento projekt vznikal, za sebou Scorsese měl už dva bijáky; romanťárnu Kdo to klepe na moje dveře a poněkud průměrnou kriminálku Bertha z dobytčáku. Nový Hollywood se však začal probouzet k životu a mladý Scorsese jistě cítil, že potřebuje do svých filmů vetkat něco vlastního, osobitého, aby z davu vystoupil. V rámci zpracování ryze autentické zkušenosti tak zapojil do svého třetího celovečeráku prvek, jenž se posléze stal jeho poznávacím znamením – pulzující metropoli jakožto aktivního hybatele děje. Dějištěm i názvem filmu se tak staly Špinavé ulice.

Do hlavní role Scorsese obsadil mladičkého Harveyho Keitela, s nímž už dříve spolupracoval. První velkou příležitost poskytl slavný režisér i De Nirovi, čímž dal vzniknout plodnému vztahu, který nám nadělil mnohé kulty. Nejen proto jsou Špinavé ulice vnímány jako první ryze scorseseovské dílo. Vyjma špinavé, odosobněné metropole a oblíbených tváří se totiž tento film může opřít o další režisérovy typické prvky, s nimiž posléze s mistrnou precizností pracoval v Casinu, Mafiánech či Vlkovi z Wall Street.

I Špinavé ulice totiž sledují skupinu mnohdy nesympatických antihrdinů. Protagonista Charlie s tváří Keitela sice může sloužit jako morální kompas příběhu, v ostrém kontrastu proti němu však stojí De Nirův Johnny Boy, který jako by byl spojením Freda a Sonnyho z Puzova Kmotra. Je hloupý, přisprostlý a zároveň cholerický, což v kombinaci s jeho přebujelým egem tvoří velmi třaskavý koktejl. Charlie si je však vědom, že drobné podvody, krádeže a pobyt mezi nejhoršími povly newyorské Malé Itálie jeho svědomí nijak neulehčují.

Tím Scorsese důmyslně rozehrává trefné pojednání o morálce, do nějž často vstupuje cassavetesovská zběsilost a unáhlenost. Špinavé ulice jsou nepříjemnou podívanou, která je hlučná, neukotvená a roztržitá, a to plně v souladu s mladickou rozvášněností režiséra i jeho postav. Charlie se však v tomto chaosu snaží zorientovat a nadále pomáhat bližním. Je jediným, kdo se zastává své utajené přítelkyně s epilepsií, stejně tak se osamoceně zastává svého přítele Johnnyho, který se svou nevymáchanou hubou neustále dostává do problémů. Snaha chovat se morálně v pošpiněném podsvětí plném zločinu je trýznivá i zábavná, podobně jako u Scorseseho pozdějších eposů.

Špinavé ulice jsou však vlivem maličkého rozpočtu mnohem zemitější podívanou. Režisér si ještě nemohl dovolit vzletné kamerové přelety, což ovšem vyvážil množstvím výrazných nápadů, jak scénu nasnímat. Stejně jako se od sebe liší zmínění filmoví hrdinové, kontrastují spolu i ostré světlomety aut a temnota postranních uliček či zapadlých barů. Filmem tak prostupuje surová atmosféra nevyhnutelného konce. Přestože se snímek zaobírá mladými, nevyzrálými týpky, Scorseseho osobitý rukopis už zde byl jasně patrný. A vznikla tím výrazná sedmdesátková gangsterka, která odstartovala hned několik skvostných kariér.