Viděli jste Černý jestřáb sestřelen, Slzy slunce, Ramba trojku, 9. rotu, Sedm statečných, Četu, Přežít a Bílé peklo? Výborně. Tak tentokrát ušetříte. Speciální jednotka je dokonalé déja vu – a z dějových zákrut nenabízí nic, co by ostřílené filmové žoldáky mohlo jakkoliv překvapit. Všechny jmenované žánrovky plus desítky dalších, snadno dekódovatelných, jsou v ní vylouhovány do stereotypní story, jíž je až trapné reprodukovat (zajímavé je jen to, že stejný příběh si letos v bleděmodré zopakujeme ještě v očekávaném Act of Valor).

Ale marná sláva, duše muže je duše bojovníka. V bezpečném světě, kde jsou největšími dobrodružstvími reklamace tenisek a žádost o valorizaci platu, je třeba náležitých duševních kompenzací. Nutno říct, že Speciální jednotka je proklatě snaživá a kompenzuje do posledního náboje.

Nováček Stéphane Rybojad, vědom si šance a kontingentů, jež má k dispozici, dokazuje, že co do nařachaného vizuálu nemá Francie na evropském kontinentu výraznější konkurenci. Možná tak v podobně rozmáchlém Rusku. Pokud ještě před deseti lety vyvolávaly francouzské snahy “dohnat a předehnat” úsměv, dnes už galský kohout hrdě kokrhá: “Hollywoode, máme na to”. Rozhodně to není ničím nepodložené chvástání. Dechberoucí přelety, oblety, zpomalovačky, umné střihy, jízdy, timing přestřelek a lokace vypadají, že na ně byla vynaložena fůra peněz. Realizační tým byl evidentně veden jasnou vizí a záměrem být za všech okolností cool. Akce nastupuje v první minutě a drží si příjemnou periodicitu – když už se dlouho nestřílí a zádumčivost speciálů, vycíděná krása Diane Kruger či turbany Talibánců začínají trochu nudit, tak se prostě záminka vyrobí. Marná sláva, olovo chce ven. Žánrový fanoušek, který ocení přímočaré podání, nemůže u akčních sekvencí nic namítat. Speciální jednotka vždycky ukáže dost, aby se dostavila slast.

Zřejmě se ale bude ošívat jinde. Mimo akci filmu prudce klesají obrátky. Průhledný scénář nakonec až tak nevadí, odklon od žánru v poslední pětině vlastně taky ne. Největší slabinu vidím v tom, že scénář se moc nenamáhá se vztahy a charakterizací postav. O pár speciálech se na začátku dozvíme něco víc, jiné charakterizuje pouze to, jak střílí a že jsou “na správné straně”. Samozřejmě, v daném žánru je vždycky lepší, když vztahy rámcově definuje akce, než cancy o rodině, protiválečná pseudomoudra a zážitky z dětství. “Naši” jsou tu ”ti dobří” prostě proto, že se usmívají, jsou žoviální, hrají si s dětmi a díky výbavě z nich sálá naprostá profesionalita. Hlavně s nimi strávíme podstatně víc času. Zato “nepřátelé”, vedení jakýmsi vrtošivým tálibánským Sandokanem se objevují a mizí, jak zrovna scénáři libo a ani jim nevidíme do obličeje. Kdo by si na takové ne-lidi s chutí nezastřílel? Jakési konečné zúčtování je navíc hrozně odfláknuté. Tahle hra prostě mohla být podstatně napínavější.

Je nakonec až s podivem, že občas se přece jen objeví docela slušné chlapácké emoce, které Speciální jednotku obrousí do obstojné podívané. V pohoří Hindukúš pohořel i mnohem zkušenější Alexandr Makedonský, takže na úplného zelenáče Rybojada přes všechny výtky slušný výkon. Točit rozhodně umí. Napříště je v mém hledáčku.