Věděli jste, že ve válce Severu proti Jihu bojoval i pluk Čechů a Slováků zvaný „Lincolnovi slovanští střelci“? Ale ano, díky masivnímu vystěhovalectví do Ameriky by na Divokém západě našel své stopy snad každý (nejen) evropský národ. Uvědomil si to i dánský režisér Kristian Levring a vysnil si příběh o dvou bratrech z 19. století, kteří po prohrané válce Dánska s Německem v roce 1864 uprchli za oceán, koupili si kus půdy a založili ranč. Po několika letech přijela za Jonem i jeho rodina. Jenomže do dostavníku k nim nastoupili dva ničemové, schopní pro hlt kořalky a teplo ženských stehen klidně zamordovat dítě...

Už jméno hlavního představitele vás naplní obavami, že možná půjde o artově laděný snímek typu Valhalla Rising nebo Michael Kohlhaas. Nic proti nim, ale žánrový fanoušek se nutně musí ptát: bude se tu melancholicky rozjímat s pohledy upřenými na prérii, nebo občas zasviští i nějaké to olovo?

Žádný strach, olovo bude. Rovnou celé krupobití olova, následované lijákem krve. Levring si na nic nehrál a natočil si naprosto ryzí western o pomstě. Přímočarostí a předvídatelností zápletky připomene některé spaghetti klasiky, které nestály na košatém ději, zvratech a vyvíjejících se postavách, ale na budování atmosféry a intenzivním násilí. Hrdinovi je ublíženo. Hrdina se vyléčí. Hrdinovi je znovu ublíženo. Hrdina se nasere a všechny oddělá.

Nic víc tu nehledejte. Žádné morální konflikty, ani relativizaci Dobra a Zla. Jeffrey Dean Morgan je padouch jako malovaný a potlučený Mads Mikkelsen mu (za přispění Evy Green, která tentokrát nic neukáže a ani jednou nepromluví, a přesto je nejzajímavější postavou filmu) vysvětlí, že dánskému válečnému veteránovi se na rodinu nesahá. Vysvětluje se revolverem, winchestrovkou a trochou toho paliva na (hnusně digitální, ale co už) finální vatru.

Ne, není to žádný scenáristický ani herecký zázrak. Ale tu správně špinavou divokozápadní atmosféru The Salvation rozhodně má (natáčelo se v Jižní Africe), ústřední konflikt je dostatečně vyhrocený, nechybí přesvědčivé emoce, režie je soustředěná a hlavně se tu místo zbytečného mluvení dělají díry do hlav. Pro příznivce žánru je to po značně neobvyklém (ačkoli vynikajícím) Homesmanovi návrat k naprosté klasice.