„Já jsem Spartakus,“ přiznává se vůdce povstání otroků, ale jeho věrní spolubojovníci ho v těžké situaci neopustí. Mnohokrát citovaná (i parodovaná) scéna však není jen heroickým vyvrcholením Spartakovy snahy o stmelení otroků a potvrzením jejich upřímného bratrství, nýbrž pravděpodobně i vyjádřením vysněné solidarity mezi umělci, jíž se zrovna scenárista Dalton Trumbo v temné éře mccarthismu zrovna nedočkal.

Už jeho scénář pojednávající o vzpouře pracující a utlačované třídy byl v 50. letech značně kontroverzní. Ikonická figura Kirka Douglase se však za ostrakizovaného spisovatele postavila a do značné míry tak pomohla prolomit vůči takzvané hollywoodské desítce, kam byl Trumbo zařazen. Když se na film zašel podívat i čerstvě zvolený prezident Kennedy, bylo jasné, že pochybné praktiky padesátek jsou konečně u konce.

Na konci 50. let byl navíc v rozpuku ještě jeden fenomén. Sandálové velkofilmy se po úspěších Deseti přikázání či Ben Hura etablovaly jako žánr, který dokáže dobře zužitkovat barevný filmový materiál, širokoúhlou kameru i štědrý rozpočet vynaložený na opulentní davové scény. Biblické či mytologické náměty navíc zaujaly i diváctvo, jež by se na leckteré jiné bijáky nevypravilo. A hlavně měla tato tvorba pro kina jednoznačnou přidanou hodnotu oproti lacinější a komornější televizní tvorbě, která hollywoodským studiím v 50. letech přidělávala množství vrásek – jinde než v kině nebylo možné takový spektákl zažít. Spartakus do tohoto trendu skvěle zapadl.

Hlavní hrdina Douglas byl zároveň i producent, což stvrdil dosti nezvyklým způsobem – po týdnu natáčení vyhodil Anthonyho Manna, který film režíroval. Ozval se teprve třicetiletému Kubrickovi, s nímž už měl dobrou zkušenost ze Stezek slávy. Kubrick se poprvé (a naposled) ocitl v pozici námezdného režiséra a nemožnost uplatnit plnou kontrolu nad všemi aspekty filmu vedla nejen k tomu, že se později od Spartaka výrazně distancoval, ale také k rozkmotření se všemi klíčovými postavami filmu: Douglasem, Trumbem i kameramanem Russellem Mettym, který pak za nasnímání Spartaka získal Oscara.

V jedné věci měly Kubrickovy kritiky scénáře pravdu. Podle něj totiž Trumbo napsal titulní postavu bez jakýchkoli morálních slabostí. V rámci žánru to samozřejmě není problém, ale kdyby se Spartakus natáčel dnes, jistě bychom nějaké jeho nedostatky uvítali. Udatný, hrdý a zároveň šlechetný otrok s tváří Kirka Douglase je jednoznačným symbolem touhy po svobodě, možnosti rozhodovat se za sebe sama, a navíc i předznamenatelem módy mužských culíčků. Je paradoxní i symptomatické, že právě ve Spojených státech, zemi postavené na hodnotě osobní svobody, panovalo v době natáčení snímku natolik nesvobodné prostředí, že toto téma bylo považováno za kontroverzní a inklinující ke komunistickému smýšlení.

Douglasovi-producentovi se také podařilo sehnat fascinující plejádu hvězdných tváří. Laurence Olivier, Tony Curtis, Peter Ustinov, Charles Laughton či Jean Simmons – ti všichni dokázali svým postavám vtisknout nezaměnitelné charisma, jejich ztvárnění postav navíc precizně odrážejí rozdílné mentality uvnitř rozklížené římské republiky. Otázka po smyslu neustálého boje se stále vrací, a to nejen v případě Spartakova tažení s nejistým výsledkem, ale i při římských půtkách mezi senátory s velmi odlišným světonázorem: Zatímco populistický Gracchus dokáže projevit i svou lidskou stránku, mocí posedlý Crassus je prostřednictvím svých plánů na nastolení řádu vykreslen jako jednoznačný padouch. Není divu, že vývoj tohoto scénáře provázelo tolik problémů...

Na svou dobu snímek obsahoval i homosexuální náznaky, jež nás dnes nikterak nerozhodí – přesto musely být některé scény vystřiženy a dostaly se až do verze restaurované v roce 1991. Totéž platí i pro krvavé bitevní scény, z nichž se do finálního střihu dostala jen jedna useknutá ruka. Přesto je na bitvách patrná Kubrickova preciznost, s níž dokázal rozsáhlý komparz ovládat. Když po zhruba dvou hodinách sledujeme paralelní motivační proslovy Spartaka a Crassa se zcela odlišným záběrováním i dynamikou, víme, že Kubrick sandálovou škatulku v rámci možností jednoznačně překročil.

Z dnešního pohledu film samozřejmě působí trochu archaicky – řada záběrů předvádějících rozsáhlý komparz či velkolepé pouštní scenérie už nepůsobí tak silně jako kdysi. Tyto vsuvky navíc zpomalují děj, který se leckdy nevyhne nevysvětlené změně motivací některých postav. Na podobné jevy narazíme v tehdejších filmech poměrně často, přesto však tyto drobné mušky nezabraňují tomu, aby tři hodiny ve společnosti sošného Kirka Douglase velmi příjemně neutekly.

Na Kubrickovy poměry nevídaný je pak samotný konec, do něhož jsou sice figury trochu uměle naaranžovány, přesto na emoční rovině funguje naprosto skvěle i dnes. Většinu stopáže se daří udržet míru patosu v únosných mezích, v závěru však potlačované emoce vyhřeznou na povrch a Kubrick umožní divákovi, aby společně s dlouho trpícími postavami konečně uronil slzu. Tím, že se ke konci propracováváme tak dlouho a často i odtažitě, je jeho katarzní dopad ještě umocněn. Ve svém prvním skutečně velkém filmu tak Kubrick ukázal potenciál, který ve všech svých pozdějších snímcích ještě znásobil – vyjít z ustálených žánrových vzorců a posunout je dál.