Československá Nová vlna přinesla hned několik klenotů, které z tohoto období naší filmové historie udělaly kapitolu ve filmových učebnicích. Málokterý z těchto titulů ale zanechal tak hlubokou stopu nejen ve světové filmografii, ale i v dojmech a zážitcích jednotlivých diváků. Spalovač mrtvol totiž dosáhl toho, o co se jiná díla jen marně snaží - přinesl něco nového a nevšedního, mísil žánry, děsil i bavil diváky nejen zápletkou, ale i zvolenými filmařskými postupy, a díky tomu přežívá už téměř šedesát let jakožto mistrovské dílo.

Začněme prostým konstatováním, že Rudolf Hrušínský je pravděpodobně nejlepší herec, jakého jsme v našich končinách kdy měli. Jeho filmografie je naditá, ale i taková musí mít nějaký vrchol. Za ten můžeme označit právě Hrušínského výkon v roli majitele krematoria Karla Kopfrkingla. Estetika knihy Ladislava Fukse se jistě zdála nepřenositelná na filmové plátno, ale právě z takto ambiciózních počinů často vzniká kult. Právě v Hrušínského přednesu je navíc atmosféra Fuksova literárního díla možná nejvíce patrná, neboť byť se šíře jeho výrazů či řečového projevu může zdát stále stejná, lze na jeho postavě vysledovat pozoruhodnou postupnou proměnu, která nepřestává děsit. 

Vzhledem ke statusu filmu u českých i světových diváků je pak nasnadě, že toho o filmu bylo řečeno již mnoho. Pokusím se tak opřít o ryze osobní dojmy, které mám s filmem nesmazatelně spojené. Obdivuji totiž snímky, které dovedou balancovat na hraně jednotlivých žánrů, čímž diváka nejen baví, ale zároveň jej drží v nervy drásající nejistotě, co přijde příště. Nezvyk, překvapení a nejistota jsou tím hlavním, čím se snímek může honosit. Neznalý divák je neustále na pochybách, co jej čeká, přestože do filmu je vetkána všudypřítomná jistota, že se blíží tragédie. Ve zdánlivě odosobněné estetice snímku je navíc velmi snadné se ztratit a divák tak chtě nechtě musí vyplňovat prázdná místa, která mu Juraj Herz neustále předkládá. 

Právě prázdnota je pojem, který mám se Spalovačem mrtvol nejvíce vnitřně spojený. Herzovi se totiž povedlo ve filmu perfektně prodat postavu, která je v knize prakticky jen plochou figurou. Na filmovém i knižním Kopfrkinglovi je totiž zajímavý právě přerod postavy ze spořádaného otce ve chladného vraha a nacistu. Definuje jej totiž absolutní prázdnota. A tu si charakter vyplňuje vším, co mu svět vůkol nabízí, přičemž hlavní roli v tomto zaplňování vnitřního vakua hraje obludný nacistický režim. 

 Kopfrkingl se neustále opakuje. Nic netvoří, nikam se neposouvá a je schopen jen lacině kopírovat myšlenky, které mu jsou zvnějšku indoktrinovány. Přečte si knihu o Tibetu, která následně tvoří jádro jeho projevů. Je milujícím otcem, dokud mu zvnějšku není dáno, že by jím být neměl. V jeho pojetí se však zlo ideologické postupně stává zlem každodenním a banálním, aby spalovače mrtvol nakonec zcela pohltilo. Film je pro svou hloubku samozřejmě interpretovatelný mnoha různými způsoby, ale pro mě tak šlo vždy zejména o fascinující studii prázdnoty některých lidských duší. 

Nejen v tomto ohledu však Spalovač mrtvol bere dech. Je velmi pravděpodobné, že do análů učebnic by se nezapsal tak tučným písmem, pokud by navíc ke studii zla nepřidal zdánlivě nesourodou ingredienci - černý humor. Divák tak je opět vtahován do děje a nucen nad viděným přemýšlet, neboť film do zdánlivě absolutně temných scén přidá jadrnou hlášku plnou ironie či sarkasmu. Přechod mezi psychologickým hororem a satirickou groteskou tak poskytuje nečekaný a vždy nevšední zážitek.

A pokud by se našel divák prostý dobrých filmových mravů, který by nehloubal nad tématy Spalovače mrtvol, vždy se lze ponořit hluboko do audiovizuality tohoto díla. Herzovy hrátky s kamerou, zvukem i střihem totiž věrně kopírují to, co se daří i scénáři - překvapovat. Užití širokoúhlých objektivů pro záběrování některých scén se hbitě střídá s propracovanými detaily, aby se následně skočilo k rybímu oku. Hudební podkres Zdeňka Lišky dojem podivné a nebezpečné krásy neustále umocňuje a zatímco tatíček Kopfrkingl ladnými přízviskami i blahosklonným jazykem mluví o nádherách, které svět poskytuje, v roztomilé rodině i divákovi roste tenze a nepříjemno. 

Analýza snímku by vydala na samostatnou knihu. Stále jsme totiž nezmínili okupační období, kdy šel snímek do kin, herecké výkony všech zúčastněných, pitoreskní krematorium či atmosféru pražského Žižkova. Právě pro svou mnohovrstevnatost, pevnou vizi a naléhavost tématu, které je však citlivě zabaleno do hororově groteskního žánru, však Spalovač mrtvol nepřestává být intenzivní. Podělte se tedy v diskuzi, kterou z vrstev na vás pan Kopfrkingl nejvíc zapůsobil. A dejte si k tomu věneček. Nebo rakvičku.