V kariéře Barryho Levinsona jsou Spáči docela výjimečné dílo, respektive v devadesátých letech byli a pro režiséra Rain Mana nebo Dobré ráno, Vietname, šlo o trošku nečekaný žánrový úkrok. Jeho do té doby nejslavnější snímky sice patří do žánru dramatu, ale vždycky je odlehčoval humor a šlo vlastně o dost pohodové a příjemné podívané. 

Spáči jsou krutí a temní. Jsou o lidech, které semlely blbá náhoda a zlý svět a ani po letech se z toho nevzpamatovali. A i když dostanou šanci když už ne na lepší život, tak alespoň na pomstu, před hrůznou minulostí nedovede utéct ani jeden z nich a každý se s ní vyrovnává po svém. Levinsonovi Spáči zůstávají i přes svou výpravnost příběhem čtyř kamarádů poznamenaných krutou minulostí, několikrát ovšem zcela zásadně mění svůj žánr, vizuální pojetí i náladu. A režisérovi se při tom daří tyhle změny dělat tak, aby z toho nakonec vylezl funkční celek. 

První desítky minut můžou připomenout třeba odlehčené Tenkrát v Americe nebo prostě filmy o vyrůstání v ulicích New Yorku, kde se hraje baseball přímo před domem, občas někdo provede nějakou větší lumpárnu, ale vlastně tu všichni tráví příjemné, i když možná poněkud drsné dětství. Jenže stačí chvilka a z výletu do bezstarostných dob dospívání je najednou brutální vězeňské drama, v němž dětští hrdinové zažívají neskutečně kruté věci a nemůžou se bránit, protože na jejich straně není ani fyzická převaha, ani instituce. A Kevin Bacon je jako vůdce sadistických bachařů absolutně děsivý a odporný. A pak? Pak Levinson mění Spáče ve strhující soudní drama, které s přibývající minutáží začíná čím dál víc připomínat inteligentní thriller o pomstě ne nepodobné modernímu hraběti Monte Christo. Tady stačí naznačit, tady stačí popostrčit a tady někomu něco našeptat a už teče krev. Ani to však není pro životem semleté hrdiny žádné vítězství. 

Je radost sledovat, jak Levinson zvládá balancovat mezi několika žánry a zároveň diváky překvapovat. Před ně, stejně jako před hrdiny, pokládá morální dilemata a nakonec je nutí fandit lidem, kteří jsou kvůli spravedlnosti (nebo pomstě?) ochotní lhát, ničit stará přátelství nebo dokonce vzít někomu život. Jenže hrůzy prožité ve vězení pro mladistvé byly natolik děsivé, že člověk hrdiny chápe. Zvlášť, když se ti, co se tváří, že se zvládli vrátit do normálního života, zlomí a ukáže se, že jsou vnitřně zničení stejně jako jejich kamarádi schopní vyrovnávat se s minulostí jedině násilím. 

Spáči se dovedou elegantně měnit z opulentní nostalgické feel good zábavy v temný psychologický thriller. V jedné chvíli jde o epické drama, jen aby se o pár chvil později změnilo v komorní příběh o těch nejintimnějších pocitech, strachu, traumatech a neschopností vyrovnat se zlem. To vše v precizním režijním provedení a s hereckou elitou na vrcholu sil. Velkolepá a přitom velmi intimní, ale v každém směru působivá podívaná, na kterou budete myslet ještě dlouho. A navíc si po závěrečných titulcích začnete pod pojmem „absolutní zlo“ představovat Kevina Bacona. Ten člověk je tu regulérní ďábel.