Dnes bychom přátelskou hádku na téma "je ten náš prezident dobrej nebo blbej" vyřešili několika invektivami. A bylo by. V nejhorším případě bychom si dvakrát třikrát zašli na pivo s někým jiným. V Soupeřích se každé slovo, každá narážka, bere velmi osobně. Z dnešního
pohledu směšná hádka o Napoleona Bonaparte končí nenávistí až za hrob, kde návrhy na smír nacházejí jen úšklebek a další výzvu k boji. Tím lépe pro diváka. Více než dvacet let nevraživosti, která ve změněných společenských pořádcích dávno ztratila své opodstatnění, je nejen obrazově strhující cestou o dvě století zpátky, sondou do života mužů vyznávající rigidní kód cti, ale hlavně dobrou ukázkou toho, jak se dá za málo peněz pořídit celá symfonie. Se dvěma sólisty v popředí.

Soupeři byli na dnešní podmínky neuvěřitelně chudá produkce. Scottovi se však promyšleným svícením, záběrováním a pohyby kamery podařilo nahnat pěkných pár miliónů. Když si uvědomíte, že si Sir Ridley musel vystačit se stávající podobou interiérů i exteriérů, nechápete kde dnes ty rozpočty velkofilmů končí. Už tady však spatřujete zárodky toho, jaký význam Scott přisuzuje spojení světla a hudby na vyznění scény (u Blade Runnera zřejmě dosáhl vrcholu), a jak rád opisuje od starých malířů. S tím rozdílem, že jeho obrazy obývají živí lidé.

Ta slabá pětice soubojů se sečnými a palnými zbraněmi je natočena hezky, ale z dnešního pohledu nejde o nic světoborného. Holt se dnes točí jinak, více na efekt. Soupeři natočení roku 2007 by měli dvojnásobně dlouhé akční sekvence a finální souboj by byl dozajista největší vizuální žranicí. Ne tak před třiceti lety, kdy na režisérech nespočíval zdaleka tak vysoký tlak na bombastické zakončení. Vlastně bych se vůbec nedivil, kdyby se mladší diváci nad Soupeři ošklíbali jako nad artovkou. A přitom si dokážou pozornost vynutit od začátku až do konce. Feraud a D´Hubert jsou totiž soupeři spíše svými postoji a celkovým stylem života, než neukojitelnou touhou tasit. Svůj náboj tak naštěstí neztrácejí ani ty scény, kde se vlastně skoro nic neděje. Paradoxní je, že ačkoliv se oba hrdinové na plátně vyskytují nestejně dlouhou dobu, získáváte do jejich nitra mnohem plastičtější a autentičtější vhled,  než se Scottovi podařilo u hrdinů z kteréhokoliv z jeho historických filmů. Soupeři tak nabízejí krásnou studii charakterů, ve kterých jsme svědky toho, jak se hrdost láme v pýchu, zapálení v posedlost a přesvědčení ve fanatizmus.

Pokud vám zrovna tahle témata připadají sexy, jděte do toho! S dostupností Soupeřů byl v české kotlině vždycky trochu problém. Na DVD u nás prozatím nevyšel a ČT jej promítla jen jednou. Určitě vás tedy potěší, že Soupeři jsou na seznamu pecek Projektu 100, konkrétně od ledna 2008.