O Sněženkách a machrech se v posledních měsících hodně namluvilo. Na Snowboarďáky a Rafťáky možná táhly davy, nejpozději po Ro(c)ku podvraťáků ale muselo drtivě většině diváků docvaknout, že Janákovy taškařice nevykazují tu pravou trvalou hodnotu. Navíc to byly právě mádlo-kotkoviny, které přivedly Jana Antonína Duchoslava k nápadu odrežírovat si na vlastní pěst druhý díl. Pořád se to zdá jako hodně blbý nápad, který bude těžit pouze z oblíbené značky. Pětadvacetiletá mezera je totiž zatraceně dlouhá.

Za tu dobu se hodně změnilo. Nejen v českém filmu, který postupně zarostl v bažinu, ale i v samotném subžánru teenagerských radovánek. Mnohem víc se v nich odkazuje na americké vzory. Komedie se přeměňuje v polovojenskou misi, během níž vojíni touží vyprázdnit svůj zásobník. Panicové, do modelek. Právě Smyczkův evergreen ukazuje, jak krátkozraké je takovéhle uvažování. Má-li se teenager bavit u zinscenovaného školního výletu anebo má-li si vzpomenout na to, jak dělal o prázdninách naposledy bordel, bohatě si vystačí s partou mladých přirozených lidí v obyčejném prostředí. Až v něm se hledají fóry. Rozehrávají se přidrzlé, a proto tolik humorné situace s Máchovým pyžamem, Prťkou na telefonu a desítkami způsobů, jak dostat vysmívané autority do úzkých. Není přitom potřeba zdemolovat pokoj, ale vybrat dobré herce, kterým nedělá problém glosovat „Vikiho péro“ či v lehké nadsázce zahájit revoltu vůči učitelům.

V dnešní době by Sněženky samozřejmě zadusilo tradiční kazatelství Radka Johna anebo postava zádumčivého studenta Převrátila, jenž si ve volných chvílích zatrhává výroky slovutných filosofů. Nikdo by neuvěřil, že do něj kolektiv nešťouchá jako do outsidera. Na mravokárství navíc stačí rodiče. Z hravě nastolených situací, přirozeně plynoucích hlášek a učitelsko-žákovských škádlení by si ale mohl každý dnešní komediograf vzít příklad. A pokud možno darovat českému filmu zase jednou takového kápa, jakým byl Viki Cabadaj.