Točit pokračování filmu po čtvrt století je dost pitomý nápad, ale někdy návrat po takhle dlouhé době může vyjít. V Čechách moc filmů, u kterých by byla alespoň teoretická šance, že návrat po pětadvaceti letech neskončí trapností, moc není. Sněženky a machři jsou však i dnes jednou z mála českých komedií, jež se může chlubit přívlastkem „nestárnoucí“. To samo o sobě bohužel není dostatečný důvod k tomu, aby dvojka se zestárlými herci a přišla na svět. Je potřeba mnohem víc než jen spoléhat se na slavné jméno. Tvůrci Sněženek a machrů po 25 letech na to možná při natáčení pamatovali, ale z výsledku to bohužel moc patrné není.

Pokračování slavné komedie s hořkou příchutí se totiž – jak název napovídá – odehrává už hodně dlouho po tom, co hrdinové dokončili své studium, avšak borec z největších Viky Cabadaj se rozhodne uspořádat školní sraz, aby to po letech mohl ještě jednou zkusit na svou první lásku Mariku. Do hor se tedy sjíždí asi desítka čtyřicátníků, jejichž životy jsou všechny víceméně úplně v háji, a popíjejí, vzpomínají, debatují a balí viditelně stárnoucí Evu Jeníčkovou. A to je ten největší problém celého filmu. Sněženky a machři po 25 letech nemají prakticky žádný děj. Je to souhrn scének, z nichž některé jsou vtipné, některé se pokouší být melancholické a některé nefungují prakticky vůbec, avšak celý film trpí tím, že dohromady se v něm vlastně nic moc podstatného nestane. Když si v kině v polovině odskočíte dokoupit zásobu brambůrků a po pěti minutách se vrátíte, zjistíte, že se vlastně vůbec nic nestalo.

Viktor Tauš, který před devíti lety natočil poměrně slušného Kanárka, se nedokáže dostat postavám pod kůži a spoléhá na to, že když se řekne Cabadaj, Mácha a Převrátil, diváci se budou automaticky bavit stejně jako v roce 1982 (případně každý rok u televize). Tak to bohužel nefunguje. Zestárli herci a zestárli především i sami hrdinové. A nikdo se příliš neobtěžuje s jejich „novým představováním.“ Viky Cabadaj sice stále dělá bordel, Radek Převrátil filozofuje, Karel Mácha vypadá legračně a všichni, stejně jako tehdy, chtějí Mariku, ale celé je to zkrátka úplně jiné.

Po divákovi je najednou požadováno, aby se naladil na nostalgickou vlnu. Když se spustí hudba (mimochodem poměrně dobrá) a všichni začnou vzpomínat, mělo by teoreticky i publikum začít jihnout, ale PROSTĚ TO NEJDE. To, co se stalo během pětadvaceti let, je jen lehce naznačeno a vzpomínat na hrdiny, o nichž člověk prakticky vůbec nic neví, zkrátka není možné. Jak už je napsáno výše, Sněženky a Machři po pětadvaceti letech je několik scének, které nejsou příliš spojeny dohromady a na konci, když už tvůrcům začalo docházet, že by jejich snímek měl nějak vrcholit, jsou násilně useknuty rádoby zásadním závěrem, jenž však působí zcela nepřirozeně a násilně.

Ne všechno je však na filmu špatné. Tam, kde se staré známé postavy většinou marně pokouší získat divákovu přízeň, slaví mladí úspěch. Jakub Prachař a Juliana Johanidesová v rolích potomků Suchánka a Duchoslava jsou velmi sympatičtí a především noví. Oni jediní se během té stovky minut nějakým způsobem posouvají dopředu a jsou zajímaví. Nejsou tu zde jen kvůli tomu, aby se pokoušeli hláškovat nebo navázat tam, kde skončili před čtvrt stoletím, a právě proto jsou zajímaví. Jejich vztah sice nedostane příliš prostoru, ale je to v podstatě jediná část příběhu, které se nějakým zásadním způsobem posouvá dopředu. A na rozdíl od přehrávajícího Duchoslava nebo opravdu velmi nesympatické Jeníčkové, jež se bere strašně vážně a kameraman by neměl její obličej snímat z detailu, jim jejich vzájemné nadbíhání člověk i docela věří.

Pochvalu si zaslouží i Michal Suchánek za překvapivě hodně sebekriticky pojatou roli a především technická stránka filmu. O hudbě už jsem se zmínil výše. Je kvalitní, atmosférická a v případě, že by nemusela podbarvovat scény plné nezajímavých hrdinů, fungovala by dokonale. To samé se dá říct i o kameře, díky které se alespoň občas podaří docílit toho, co tvůrci zamýšleli.

Celkově se nedá říct, že jde o úplné zklamání. Stalo se totiž to, co se víceméně čekalo. Sledovat třídní sraz hrdinů po pětadvaceti letech je přesně takové, jako přijít na třídní sraz vedlejší třídy po pětadvaceti letech. Ty lidi znáte od vidění, máte i pár společných zážitků, ale chvíli vám bude trvat, než si spojíte tváře se jmény a po nějaké době zjistíte, že si s těmi lidmi vlastně nemáte moc co říct a že byste raději byli někde se svými opravdovými spolužáky. Cabadaj, Převrátil a Mácha jsou tedy zpátky, avšak uděláte lépe, když si na ně zavzpomínáte doma u televize. To setkání po letech sice není úplně nepříjemné, ale při závěrečných titulcích si nejspíš řeknete, že tehdy to bylo mnohem lepší.