Kdybyste dostali za úkol určit jeden jediný film historie, který se vzpírá plynutí času, jmenujte Sněhurku a sedm trpaslíků. První, po všech stránkách zlomová a doposud asi nejvelebnější celovečerní disneyovka má samozřejmě v boji proti stárnutí technologickou výhodu – ačkoliv se během dekád přecházelo na výrazně sofistikovanější animační metody, revoluční nástup 3D počítačové grafiky se datuje teprve „nepatrných“ patnáct let nazpět. Takže na klasicky animovaných pohádkách jsme pořád ještě všichni vyrůstali a v porovnání s hranými filmy nevnímáme tolik jejich pomalost, technickou nedokonalost a výrazovou přepjatost. Ani u nejstarších kousků.

Jenže za ta léta se animáků urodila spousta - proč si právě Sněhurka mezi nimi drží tak výsostné postavení? Kromě již zmíněného faktoru „byla jsem první a změnila celý jeden segment kinematografie“, jsou rozhodujícími faktory humor, čistoskvoucí pohádková nálada a tak velká porce roztomilosti, že by i Darth Vader při pohledu na film odložil světelný meč a začal dělat ťuťuňuňu na nejbližšího Ewoka.

Disneyho trademarkové vizuální pojetí, postavené na zálibě v „přítulných“ kulatých tvarech, se tu ujalo v jedinečné míře. Sněhurka je neustále obklopena plejádou živočichů, které by si v náručí pochoval dospělý i špunt. Zajíčci vrtí ocásky, ptáci rozverně poletují a vysoká bez ustání kulí kukadla - ale než by se člověku z té megadávky roztomilosti mohly zatočit oči, přikvačí si to vždycky šikanovaná želva, trpaslík Šmudla a další nezbedníci s širokou škálou humorných detailů. Díky tomu je Sněhurka nevídaně odzbrojující podívanou, důstojně uspokojující naši potřebu v pěkných věcech, pozitivních emocích a naivně dětské hravosti.

Lineární příběh samozřejmě nemůže děti odkojené na Úžasňákových dojmout (ve třicátých letech ale prý špunti prožívali dychtivě každou minutu a dokonce se u potemnělých lesních scén počůrávali), ovšem tahle jednoduchá vyprávěnka má sílu ve svém podání – archetypálně čistém, zábavném a v každém okamžiku okouzlujícím. Sněhurka z něj sice nevyjde jako kdovíjak zajímavá figura, ale trpasličí i lesní drobotina odvádí všechnu tvrdou pohádkovou dřinu za ní a fungují jako prvotřídní orchestr vedle solidního sólisty. Disneyovská schopnost jednoduše a výstižně charakterizovat kreslené postavičky a rozehrávat okolo nich desítky milých drobností, je ve Sněhurce realizována na neodolatelné maximum, protáhne diváka všemi scénami a frčí i během všech těch písniček, kterým jsme se po nástupu Pixaru naučili vysmívat.

Netřeba zkrátka hledět jen na historickou úlohu. Ten film je pořád svým neopakovatelným způsobem krásný. A stále zabírá jako dokonalá reklama na staré časy (nejen v kinematografii), jež s každým záběrem z filmu vyznívají výrazně víc idylicky, než jaké ve skutečnosti byly.