Už se tomu nešlo dál vyhýbat. Sestry z kouřové sauny získaly ceny na festivalu Sundance, kde měly premiéru, pak se promítaly na jihlavském festivalu a koncem listopadu se objevily v tuzemských kinech. Před pár dny získaly i ocenění za nejlepší dokument v rámci Evropských filmových cen a Estonsko je poslalo jako svého zástupce do oscarových klání. A těmto úspěchům se nelze divit, jelikož nenápadný snímek nabízí moderně angažované téma, vtahující a přitom jednoduchý audiovizuální klíč i emočně strhující momenty.

„Kouřová sauna je posvátné místo, kde se člověk očistí.“ Tento speciální druh sauny má v jihovýchodním Estonsku tak dlouhou tradici, že je dokonce zapsán na seznamu nehmotného dědictví UNESCO. Jde o tradiční typ sauny, v níž kouř ze spáleného dřeva není odváděn pryč, nýbrž zaplňuje místnost, což z kinematografického hlediska vytváří velmi poutavé obrazy. A debutující režisérce Anně Hints se tuto specifickou atmosféru podařilo výborně zachytit.

Snímek je tak přeplněný kouřovou mlhou, syčením vypařující se vody a souhrou přírodních materiálů, jež dohromady vytvářejí bezpečný prostor pro křehká lidská těla. Konkrétně sledujeme množství žen převážně středního věku, jež se napříč ročními obdobími v odlehlé sauně na kraji lesa potkávají a svěřují se se svými životními strastmi.

Je to velmi jednoduchý koncept, který však na ploše hodiny a půl funguje výborně. „Co musí odejít, odplyne,“ konejší se v leckdy skutečně těžkých momentech. Citlivě, poutavě a s náhledem vyprávějí o zkušenostech vlastních i rodinných, často zahrnujících násilí ze strany mužů, tlak společnosti na krásu, boj s rakovinou, prozkoumávání sexuality, menstruační tabu či obecně touhu okolí rozhodovat o tom, jak by žena měla se svým tělem zacházet.

Opakující se odtažitost a emoční chlad ze strany rodičů je v Estonsku možná častějším jevem než u nás, přesto se lze s prezentovanými životními patáliemi snadno ztotožnit a jeden hrozivý příběh o znásilnění by si měli povinně poslechnout všichni, kteří mají tendence zneužité ženy soudit a říkat jim, co v danou chvíli (ne)měly udělat.

O samotných respondentkách se nic nedozvíme, většině z nich nevidíme ani do obličeje. Režisérka si dala záležet, aby se vyhnula voyeurskému pohledu a objektivizaci ženských těl, jež nejsou snímány pro potěchu mužského oka, nýbrž jako pomyslné schránky životních zkušeností. Podařilo se jí vyprávění podkreslit záběry na zranitelná lidská těla a uklidňující detaily saunovacích rituálů, díky čemuž máme pocit vtažení a sounáležitosti, jako bychom se fyzicky nacházeli na místě. A slovo rituál je zde rozhodně nutno zdůraznit.

Už samotné roztopení sauny a rozbití kusu ledu na jezírku pro následné zchlazení je zobrazeno jako poměrně náročný, leč značně uspokojivý proces. Díky němu se pak mohou odehrát další očistné rituály, pomocí nichž lze z těla i mysli vypotit a větvičkami vyšlehat vše špatné, nepříjemné, přežité. „Vypotíme všechnu bolest a strach,“ rytmicky křičí ženy během katarzního závěru, který sílu společenství a sdílení ještě umocňuje.

Hledání a doceňování ženské identity je zde podáno velmi citlivě, nenásilně a nevtíravě. Kouřem prosycené prostředí dotváří dojem intimity, blízkosti a shazování masek, zároveň je sauna i místem přerodu a proměny. Až meditativní tempo umožňuje oddat se neuspěchanosti procedur a jejich rituálnímu dodržování, což je stejně uvolňující jako otevírání třináctých komnat duše.

Sestry z kouřové sauny můžete ještě chytit ve vybraných kinech, do 21. prosince jsou za poplatek k přehrání i na platformě DAFilms.