Snad každý máme ve svém okolí někoho, kdo se ocitnul na předváděcí akci. Máte štěstí, pokud je to někdo cizí a ne vaši rodiče, či prarodiče. Jedná se o novodobý český fenomén, o kterém se sice hodně mluví, ale málokdo si dal tu práci, aby jej podrobně zmapoval, případně rozebral. Silvie Dymáková se právě takového úkolu zhostila více než zdatně.

Jde o syrovou realitu, o níž není nikomu moc příjemné mluvit. Už samotná forma – tajné nahrávky – je svým způsobem rozhodující. Pokud člověk na předváděčce nikdy nebyl, pak teprve v kině může poprvé vidět, jaké hrůzy staroušci podstupují. Dymáková navíc postupuje stejně jako šmejdi a napětí pomalu stupňuje. Na začátku ukazuje jen ty úsměvnější věci – prodávající ukazuje zázračné hrnce, ve kterých se rozpouští led za studena – takže divák je ukolébán pocitem, že si ty předražené krámy můžou koupit jen nesvéprávní blbci. K čemuž přispívají i rozhovory se starými lidmi, z nichž jen čiší bezelstnost a naivita. S přibývající stopáží atmosféra houstne. Psychopati (to se ani podvodníkem nazvat nedá) začínají používat výhrůžky, psychologické fígle, vydírají a neštítí se ani fyzických urážek. V tu chvíli je vám jasné, že takhle může dopadnout každý člověk, bez ohledu na věk a to se nemusí ani ocitnout na předváděčce. Stačí si zajít k lichvářům pro úvěr, který vás sedře až na morek. Nebo ani nemusíte nikam chodit, stáčí sedět u televize.

Šmejdi tak pokračující v příjemné vlně dokumentů reflektujících českou současnost (z dalších bych zmínil cyklus dokumentů Český žurnál). Především by mohli dávat lekce z marketingu - vznikající projekt dostali snad do všech médií, což kulminovalo zejména v době premiéry. Ke všemu mají lidé nad 65 let vstup zdarma. Autorčin pocit mesiášství je občas až příliš na hraně nepříjemné manipulace. Když zve rozrušenou seniorku na zmrzlinu, je to krapet patetické, stejně jako samotná koncovka s důchodkyní koukající na zámeček zlodějů. Očekávaná katarze se kvůli tomuto přikrášlení nedostaví s takovou intenzitou, s jakou by mohla.

Přehrajte si trailer Můžeme se sice smát ženě, která si nakoupila dva parní čističe, motorovou pilu a deku z „ovčí vlny“ a utratila za to desetitisíce korun, a říkat si v duchu, že je zkrátka nepoučitelná. Žádná jiná účinkující ve Šmejdech však neukazuje lépe, že předváděcí akce jsou pro seniory stejnou závislostí, jako pro jiné herák, fridex nebo proherní automaty. Předváděčky jsou jen vyústěním mnohem hlubšího problému, který nemá zase tak moc co dělat se současným režimem, jak je v dokumentu párkrát podsunuto.

Důvody leží jinde a není zřejmě v síle dokumentaristů, aby je obšírněji rozebrali. Bohužel se o to ani nepokusili. Museli by totiž dál do minulosti, kdy bolševici v rámci budování nové společnosti destruovali generační vazby, zavedli odporný termín „přestárlý“ a ze starých (a tím pádem ekonomicky nevyužitelných) lidí udělali odepsané jednotky. Takový zásah do přirozeného chodu se těžko napravuje a chování k seniorům zůstává nadále odporné. Zjednodušenými povzdechy vypravěče Ondřeje Vetchého nad zvrácenou demokracií si skutečně nepomůžeme a jen nahráváme nostalgikům po starých časech. Jistě, ruku v ruce s touto skutečností jde i nenažranost kupujících a laxnost zákonů, ale to je na dalekosáhlý rozbor. Většinu z toho však film alespoň letmo nakousne.

I přese všechny výtky si Šmejdi zaslouží vaši pozornost. Jde o syrovou realitu, o níž není nikomu moc příjemné mluvit. Účastníci se stydí, zloději se smějí a ostatní to řešit nechtějí, protože by si uvědomili, že za to můžou taky.

PS: Hlavně na to vezměte babičky a dědečky, mají to zadarmo.

PPS: Doufám, že všechen ten podvodnický ksindl zdechne brzo na ploché nohy.