Nezávislý film by měl vnášet do zkostnatělé studiové produkce svěžest. Jenže v posledních měsících je tahle podmnožina americké produkce stereotypnější než její hlavní nepřítel. Z těch všech frustrovaných postav, sečtělých intelektuálů, kteří nosí plnovous nebo oslizlý knír, nedbají o svou pleť či účes a neustále žvaní, už člověka bolí hlava. V podstatě všechny filmy, které se proderou do regulérní distribuce pod vlajkou festivalu Sundance, vypadají stejně - jejich hrdinové se tváří jako hromádky neštěstí, jež mají během devadesáti minut plkání dojít ke štěstí, ke zjištění, že život je vlastně docela fajn, dohrabat se ke „světlu v duši“. Je škoda, že nezávislárny už nejsou mladé generaci tak blízké jako svého času smithovky, že nejsou tak divoké jako první výplody Quentina Tarantina. Smart People za to svým způsobem nemůžou, protože jsou jen jedním z mnoha titulů střižených podle stejného mustru. Navíc vykazují výtečné herecké obsazení, čítající i Sandmana, Carrie a Juno, a v druhé polovině se překlápí do neurážející trailerové rutiny. Ještě před tím než jim za odměnu vlepím objektivní tři hvězdy, jsem se ale jednoduše potřeboval vypovídat z pachutě vznášející se nad touhle zatuchlou částí zámořské kinematografie. Nad částí, která by měla být polem pro neřízené výlevy autorské kreativity - ale není.
