Český film už dobu před i po roce 1968 reflektoval tolikrát, že tu zdánlivě nezbylo nic dalšího k rozebírání. Těmi nejzásadnějšími počiny vypovídajícími o tomhle smutném období se jednoznačně staly Pelíšky a Obecná škola, které svými kvalitami a tím, jak symbolickými díly se staly, navíc dodnes utvrzují všechny v tom, že nemá cenu se je snažit napodobit. Ostatně vyhořel na tom o necelé dvě dekády později i samotný Jan Hřebejk, jenž na svůj předchozí úspěch nenavázal a na jehož ambiciózní trilogii Zahradnictví raději všichni rychle zapomněli. Z nějakého důvodu ale ani tento odstrašující příklad nestačil režisérce chválených Chvilek Beatě Parkanové, aby se o něco podobného nepokusila i ona sama. No a dopadlo to přesně tak, jak se dalo čekat. Neslavně.

Osobně jsem přitom Slovu po traileru celkem fandil. Ne proto, že bych tvůrce chválil za výběr námětu, ani za prkenné ztvárnění, které čnělo už z těch dvou minut a celovečerní stopáž jej pak pouze potvrdila, ale protože motiv vzdoru proti něčemu, čemu nejde moc vzdorovat, je mi blízký, protože Martinu Fingerovi přeji po Devadesátkách další pecky, a protože český film už by se konečně potřeboval probrat, a u Slova byly alespoň náznaky, že to přece jen budou tvůrci zkoušet trochu jinak. Intimněji. S důrazem na nuance. Jenže snaha o niterní pocitovou zpověď očima jedné sympatické rodinky bohužel nestačí, když ve výsledku váš film nedokáže pořádně prodat ani tu stěžejní myšlenku. Že vaše slova by měla mít nějakou váhu. 

Snímek se točí okolo spořádaného a zásadového notáře Václava, jeho ženy Věry a jejich dvou dětí, kterak na ně postupně dopadá skutečnost, že Václav odmítá vstoupit do strany. Už od prvních minut je pak patrné, že se Parkanová snaží vše snímat tak, aby víc než ty zlé elementy okolo vynikli naši hrdinové, příkladem budiž třeba hned úvodní scéna, kdy dva straníci přijdou za Václavem do kanceláře, aby se ho snažili přesvědčit k podpisu. Jednoho z nich pak kamera takřka nikdy nezabere celého, nechává ho mluvit, nenápadně vyhrožovat, ale přitom zůstává pečlivě soustředěná na postavu Václava, jemuž v tu chvíli dokážete přečíst veškeré myšlenky. Takových příkladů je ve filmu rovnou několik a svým způsobem tuhle uměleckou volbu oceňuji, byť asi není dobře, že pak diváka občas víc než samotný děj zajímá, proč postavy stojí zrovna takhle, proč známá herečka ve filmu ukáže tvář jen asi na dvě vteřiny skrze fotku (mimochodem celým filmem se prolíná jakési album z natáčení, což je velmi otravná forma vsuvek, které vůbec ničemu nepřispívají, diváka vytrhují z děje, a ve finále je to celé zcela k ničemu), nebo z jakého důvodu se několik minut řeší příchuť zmrzliny, mrkvového salátu či panák rumu. Ne vše má zde zkrátka svůj účel. Popravdě je tomu spíš naopak. 

Plevelovitost scénáře naštěstí zachraňují herecké výkony obou ústředních hvězd, Martina Fingera a Gabriely Mikulkové. První zmiňovaný sice nemá tolik dobrého materiálu, aby z toho mohl vzniknout jakkoli památný výkon, Finger ale opět potvrdil, že zásadoví tvrdohlaví hrdinové mu jdou, a je velká škoda, že psychologický rozpad Václava v důsledku příjezdu tanků nebyl o poznání víc zdrcující. Zato Věruška v podání Mikulkové, to je jiná liga. V jedné až komicky neurotické postavě vystihla hned několik generací a typů žen, s nimiž to muži nemají snadné, ale přesto s nimi jsou, protože jim nikdo neudrží život pohromadě tak dobře, jako právě ony. Jasně, občas už to působí trochu na sílu, zejména v druhé polovině filmu ale postava Věry nabízí zaprvé kýžené komediální uvolnění, a zadruhé můstek mezi emocemi, které prožívá její muž, a divákem, který se nejlépe ztotožní právě s muky a starostmi jeho ne až tak normální manželky. Ve scéně mezi ní, její matkou a její sestrou při zdobení dortu pak pro změnu Parkanová ukazuje, v čem zase spočívá její největší síla. Což nás ale přivádí k závěru. 

Přehrajte si trailer Kdyby totiž Slovo neskončilo rozkročené někde mezi dobře zahraným rodinným dramatem, jenž nabízelo plno prostoru ke vztahovým patáliím v rámci rodiny, či klidně i sousedkým sporům z důvodu všelijaké nedůvěry a závisti, které k té době patřily, a pak dramatem o odmítání téhle cizí moci, která si přišla pro vás a pro vaši rodinu, respektive odmítání té "snadné cesty ven", mohlo mít Slovo daleko větší dopad, ať už by se ubralo kterýmkoli směrem. Takhle se mu však nepovedlo sdělit nic nového, naopak vás jen potrápí kupou rádoby vznešených monologů a ještě zbytečnějšími odbočkami k jídlu a pití, přičemž si nikdo neprojde žádnou velkou proměnou a pak to celé skončí. V rámci české tvorby zapomenutelný film, jenž zachraňují pouze šlechetné záměry, herecké etudy a místy práce s kamerou. A to je prostě málo.