Devadesátiminutové cvičení o tom, jak z britské divadelní hry udělat herecký koncert pro mladší a pokročilé? Kenneth Branagh se doposud pitval výhradně v Shakespearovi, ale Slídilem dokazuje, že umí aktualizovat i kousky, které by si o to pravděpodobně nikdy neřekly. Ať už stála za remakem touha Michaela Cainea zahrát si v opačném gardu (v první filmové adaptaci je za toho "hodnějšího", jeho nynější roli tenkrát zastal sám Laurence Olivier) nebo neposedný psací stroj Harolda Pintera, je jisté, že Slídil za sebou nechá pár zbrázděných čel, pozdvihnutých obočí a odšroubovaných čelistí. Dámy a pánové, vítejte ve Strašidelném domě. Dneska večer se tu budeme smát i brečet, podvádět i milovat, žít naplno i vraždit naprázdno. Kdo se bojí, ať si vezme mončičáka, kdo viděl předlohu, ať si vezme kinedryl.

Pinter totiž s Branaghovou asistencí změnil všechno od základů - staroanglické sídlo změnil v chladnou hi-tech pevnost, ve které je místo na modré zářivky, pitoreskní "věšáky" a umělecká díla od kolegů Milana Knížáka. To všechno obklopené nábytkem ze skla a kovu, ozařováno modrým světlem, které při kontaktu s pokožkou způsobuje omrzliny. Dům na sebe strhává pozornost jako třetí aktér pečlivě vymyšlené hry, zároveň vás svým image dokonale odpuzuje. O moc líp na tom však nebudou ani živí účastníci naší hry. Stárnoucí spisovatel Andrew Wyke ztratil manželku, aby mladý herec Milo Tindle získal přítelkyni. Oba je teď čeká posezení u čaje, které se z nevinné hry na otázky a odpovědi, na problémy a řešení, zvrhne v něco mnohem temnějšího... to tedy v původním nastudování. Branaghův fascinující egotrip pluje na vlnách psychologického teroru tak lehce a okázale, že se místo strachu dostaví fascinace. A přitom to nelze přičítat špatnému zacházení s látkou, to si jen Harold Pinter trochu hraje.

Kdo zná jeho divadelní hry, ten moc dobře ví, že prvoplánová logika, vycházející z propracovaných charakterů, u něj nemá místo. Pinterovy postavy většinou jednají pod vlivem okamžiku, improvizují a snaží se protivníka trumfnout. V případě Slídila se nabízí k podobnému souboji takřka ideální příležitost, protože jak během prvních několika minut zjistíte, to poslední o co tu jde je nějaká žena. Jistě, je neodolatelná, půvabná a náročná, ale... pro naše hrdiny je to jenom hračka. Mladší Milo, jehož nestálá kariéra ho staví spíš do pozice vydržovaného hřebce (ona má peníze, on má sex-appeal - dokud to funguje, je jim fajn a nikdo je nezastaví), je bohatému Andrewovi, který svou manželku držel na uzdě vykládané stolibrovými bankovkami, opravdovým trnem v oku. Ve své Pevnosti samoty se cítí jako Superman a tak si chce zahrát malou hru. A šachy už ho zřejmě nebaví, takže to bude spíš něco ve stylu "Na policajty a na zloděje".

Obšírné vysvětlování by však bylo na škodu, protože o samotný děj tu vůbec nejde. Naopak, v prvním dějství budete hledat (a nacházet) v zápletce miliardu chyb, budete spílat Milovi, že je neuvěřitelně hloupý a naivní (ale je to Jude Law a má vlasy, které by mu závidělo devět z deseti pohádkových princezen), i navzdory tomu, že je poháněn buď láskou nebo chamtivostí (ano, o peníze jde v první řadě). Po lekci verbálního teroru ho Michael Caine vypráská jako malého psa a vy mu snad dokonce budete fandit. Jenže když utichne osudové vyvrcholení, které Branagh podporuje zákeřnou hudbou a všudybylskou kamerou, začnete přemýšlet nad tím, kam s příběhem pohnout dál. A taky nad tím, jestli má Caine v domě ledničku nebo jestli je tam vážně taková zima, jak se zdá.

Nesuď představení, dokud tlustá dáma nezazpívá... když se rozhrne opona druhého dějství, mohou se opaření diváci pohodlně usadit, protože na scénu přichází třetí postava a v domě jako by se náhle rozjasnilo. Jude není hlupák, Jude není špatný herec a Caineovi se začnou na čele potkávat krůpěje potu. Jak jinak než studeného. A právě v tu chvíli se do filmu buď totálně zaseknete nebo vás definitivně odradí. V druhém případě hledejte klobouk, sako a deštník, protože lepší už to nebude. Tedy pro vás. V momentě velkého odhalení se totiž síly vyrovnají a spiklenecké kvarteto (Pinter/Branagh a Law/Caine) se utrhne ze řetězu. Nečekejte však hlasité kvílení - zápolení obou reků graduje postupně a ačkoliv se při něm hodně pochoduje po místnostech, rozhazuje rukama a vzrušeně vykřikuje, málokdo by čekal, kam až může tahle hra vyeskalovat. Hra o tom, kdo je tu pán a kdo je dominantní. O tom, kdo má v ruce dálkové ovládání ke své ženě a svému životu.

Na vypozorování těchto nuancí člověk nepotřebuje dioptrické brýle. Pinter je nabízí na stříbrném podnose a Jude Law přehrává tak akorát, aby zmatenému divákovi podal pomocnou ruku. Otázkou je, zda někoho nebude tahle hra na mírně přepálené kočkování nudit. Branagh totiž nikdy neuskočí příliš rychle a nestaví vděčné oslí můstky. I okamžik, ve kterém se k sobě Caine a Law přiblíží víc než by se heterosexuálním bytostem líbilo, není lacinou snahou o šokování, ale pouhým trumfováním v hrátkách, které se vymykají kontrole. Jiskry v očích obou herců a jejich nezdolná touha být chytřejší a mocnější než ten druhý, jsou ovšem přítomny po celou dobu a pronesou film do finále i přes tenký led, který symbolizuje Pinterovo lehkovážné zacházení s látkou. O postavách samotných se totiž nedozvíte skoro nic. Jejich motivace pramení z toho, že jsou egomaniaci, ale opravdu těžit z toho snímek začíná až ve své druhé půlce. Ta první poskytuje chatrné přemostění, především Milova naivita, se kterou se nechá navézt do pochybného Andrewova plánu, je do očí bijící. Ano, ten kluk možná potřeboval tvrdou lekci, ale odhodlání a neústupnost, se kterými jde do odvetných opatření, vzbuzují pochybnosti o kontinuitě v rámci vývoje charakteru. Michael Caine tak musí svého kolegu několikrát "podržet", i když tím riskuje, že se ocitne v jeho stínu.

Nepřipravený divák pro změnu riskuje, že se ocitne ve stínu samotného filmu. Slídil dává své divadelní kořeny na odiv, místo aby je cudně zakrýval. Dvojice Kenneth Branagh a Harold Pinter navíc přesně patří do té intelektuální kasty, která ráda ukáže prostředníček těm, kdo nechtějí číst mezi řádky nebo namítají "že v jednom domě se dvěma chlapama přece žádná sranda nebude". Slídil vskutku sranda není, ale je to velmi dekadentní show, kterou si můžete vychutnat i s popcornem za ušima a comicsovým vzdělání. Chce to jen trochu zvrhlého volnomyšlenkářství a ochoty se přizpůsobit snímku, který se chová jako rozbouřená řeka - nerespektuje žádná pravidla a polyká malá a vyděšená plavidla. Tak se nechte unést proudem a doufejte, že se neutopíte. Záchranné kruhy v podobě spoře oděných dívek, explozí a honiček tu totiž nenajdete.