Když se řekne plastelína, každý správný filmový fanda si hned vybaví šikovné tvůrce z Aardman Studios, kteří stojí v podstatě za vším nejlepším, co v tomto animovaném subžánru vzniklo. Autoři Wallace a Gromita či Ovečky Shaun si totiž vytvořili osobitý styl, jenž na první dobrou okouzlí děti svým jednoduchým a trochu infantilním humorem. Pod touto vděčnou slupkou ovšem často skrývá specifické vtípky a dvojsmysly, které si užije zejména odrostlejší publikum. Asi nejvýraznějším příkladem a zároveň nejlepším kouskem této šikovné partičky je pak Slepičí úlet. Plastelínový kult nejen, že beze zbytku splňuje vše výše jmenované, ale navíc jde dost možná jejich nejdospělejší a nejvyspělejší počin, v němž je i na několikáté zhlédnutí co objevovat.

Na první pohled je Slepičí úlet výkladní skříní všech specifických prvků aardmanovské tvorby a není žádný překvapením, že počin mají na svědomí dvě nejšikovnější jména studia, Nick Park a Peter Lord. Snaha hrdinné slepice Ginger a cirkusového kohouta Rockyho s dokonalým hlasem Mela Gibsona dostat se se zbytkem drůbeže ze zlé farmy je v mnoha ohledech špičkou v animované hravosti, kde se jednoduché vtípky pro nejmenší a padání do koláčů střetává s promyšlenou parodií na vězeňský žánr, přehršelem fimových odkazů, slovních dvojsmyslů a momentů, jež docení spíše rodiče než jejich caparti. Park s Lordem pak z těchto ingrediencí kombinují lahůdkový animovaný koktejl a podívanou, v níž i po několikátém zhlédnutí najdete nejen další předtím nepostřehnutý odkaz, ale zejména zjistíte, že jsou zdejší postavy a motivy daleko silnější, než si z dětství pamatujete.

Ukvokaná klasika totiž v sobě obsahuje podstatně vážnější a temnější tóny, než jsme zvyklí u Wallace s Gromitem a Ovečky Shaun. Slepičí úlet neskrývá podobu pouze s vězením, ale ještě více s koncentračními tábory. Zdejší slepičky totiž žene daleko od kurníků nejen touha po svobodě a životě bez mříží, hlavně však strach z přísného farmářského systému a blížící se smrti. Zlá farmářka totiž nedostatek snesených vajec „odměňuje“ sekyrkou v krku a následným opečeným kuřetem na svém talíři a záporačka už má pro svou neposlušnou drůbež připraveno „konečné řešení“. 

Právě to je důvod, proč dokáže být tento slepičí kousek v jistých momentech i poměrně silnou podívanou, díky níž vám postavy přirostou k srdci a zvířecí touha po svobodě zapůsobí na diváka o mnoho více, než se na první pohled zdá. A jedná se o „zvířecí“ problematiku, která rozhodně nijak nezestárla. Asi proto není žádným překvapením, že jsem si na tuto klasiku vzpomněl při Rocketových útrapách ve třetích Strážcích galaxie.

Slepíčí úlet je zkrátka nestárnoucím animovaným kouskem, který dokonale vystihuje kouzlo plastelínové animace, navíc však zastihl Parka s Lordem v jejich nejlepší tvůrčí formě. Snímek má totiž nejen jejich typickou hravost či cit pro sebemenší detail, ale také výrazný motiv, jehož zub času rozhodně neohlodal, naopak mu dodal na působivosti. Je to zkrátka vyspělá a komplexní animovaná podívaná, jež toho nabízí více než se zprvu zdá. Už teď se bojím, že se chystaná netflixovská dvojka nepodaří trumfům jedničky přiblížit.