Podvratný maďarský autor György Pálfi na sebe již stihl upozornit několika filmy. Patří mezi ně zejména povedená Taxidermia, která bodovala na několika světových festivalech a dostala se i do sekce Un certain regard v Cannes. Jeho dvanáct let starý snímek Volný pád posléze oslovil i karlovarské publikum. Pálfi si tedy dovedl vybudovat renomé svébytného samorosta, jehož snímky jsou neotřelé a často těžko popsatelné. O Slepici však platí pouze první tvrzení. Až se vás někdo zeptá, o čem ta Slepice vlastně je, odpověď bude velmi snadná: "Představ si celovečerní film, kde je opravdu jedinou hlavní hrdinkou slepice."

Děj se zde potkává se záměrem. Pálfi se pokusil z protagonisty udělat někoho nevšedního, koho bychom v této roli nečekali. Slepice je pro to naprosto ideální. Drůbeží hrdinku, kterou si zde (skvěle!) zahrálo osm různých opeřenců, sledujeme od poměrně explicitního zrození a bez jakýchkoliv slov si k ní postupně budujeme vztah. Je mnohdy až fascinující sledovat, skrze jaké postupy Pálfi postupně vrší charakterové rysy dané slípky, přestože se nejedná o lidskou bytost. Obsazení kura do hlavní role by se pak mohlo zdát jaksi samolibé a na sebe upozorňující, ovšem opak je pravdou.

Skrze slepici se totiž daří pokládat poměrně náročné otázky. Hlavní hrdinka si sleduje své vlastní cíle - nalézt bezpečné útočiště, najít si partnera a snést na svět potomky. Copak lidé mají v životě jinačí směr či touhy? Na pozadí vcelku jasné motivace slípky se však odehrávají zajímavé, aktuální a mnohdy drásavé věci, jichž se slepice přímo či nepřímo účastní. Pálfi tak skrze poměrně komickou premisu předkládá před diváka nejednoduchá témata - do jaké míry je člověk odpovědný za činy, jichž se jen nepřímo účastní? Jak moc nás ovlivňují události, byť nejsme v centru jejich pozornosti? A do jaké míry naše drobné skutky ovlivňují svět okolo nás?

Než však máme čas a možnost ponořit se do pestré palety těchto témat, uhrane nás hudební i vizuální složka díla, která se od prvních chvil poměrně intenzivně zarývá pod kůži. Maďarsko-řecké drama se odehrává na malebném pobřeží egejského moře, převážně v prostorách tu omšelé, jindy útulné taverny, což dává možnost se opájet nejen odyseou drůbeže, ale i schopně nasnímanými výjevy. Hudební podkres rovněž patří k těm výraznějším, což by ze Slepice dělalo příjemnou podívanou, i kdyby vás její příběh nezaujal.

Těžko si to však lze představit. Kouzlo tohoto příběhu totiž tkví v jeho univerzálnosti. Slepice se chtě nechtě v cestě za těmi nejnižšími, přesto nejdůležitějšími potřebami, dostává do zapeklitých situací, s nimiž si její slepičí mozeček neumí poradit a nestačí na ně. V až antické neschopnosti vzepřít se osudu a okolnostem se kur snaží najít své místo, ale svět vůkol, predátoři či lidé jí neustále hází klacky pod nohy. Každý z nás se tak někdy cítil. A empatické soucítění se slepicí se na pořadu dne objevuje málokdy, což z Pálfiho díla už samo o sobě dělá unikát. Rozhodnutí odsunout lidskou rasu na vedlejší kolej zároveň ostře tepe do nás samotných a klade si ekologicky zaměřenou otázku, jak moc fungujeme či nefungujeme v symbióze se světem okolo. Zdaleka však nejde o prvoplánovou agitku.

Věci se tu dějí nenásilně, bez okázalosti. A to je film maďarského provokatéra na tragické a silně emotivní události dost bohatý. Film však nikdy nesleví ze slepičí optiky, prim tu hraje kur a na diváka tak nikdy nepůsobí laciné ždímačky emocí. Naopak se tu velmi umně daří kombinovat dramatické prvky s těmi úlevně komickými. Děj tak plyne velmi přirozeně s až stoickým klidem. Pálfi tak nepodbízivě předkládá jednu z optik, jakou lze nahlížet na dnešní chaotické světové dění, a činí tak skrze Slepici. A vy byste měli být u toho.