Není pochyb: na Slovensku se po letech půstu konečně něco začíná dít. Bathory už si v kině vyseděl milión diváků a Slovensko jej posílá za oceán na Oscary. Poetická retrokomedie z časů normalizace Muzika má pověst slovenských Pelíšků. Vztahové drama ze současnosti Poločas rozpadu nasbíralo na pěticiferné škále hodnocení od jedné ke čtyřem hvězdičkám, a o jeho (ne)kvalitách se živě diskutuje. Recenzované Slepé lásky dostaly razítko kvality v Cannes (čeští Honzové hlasitě polkli) a jejich tvůrci by si pozitivními recenzemi mohli tapetovat pokoj. Na Slovensku se právě dokončuje  minimálně pět celovečerních filmů, kratších forem je nepočítaně. Tak snad ještě dotočit ty dvě hodiny k torzu Jánošíka…

Režisér Juraj Lehotský ve Slepých láskách sleduje několik zrakově postižených lidí, kteří s ním byli ochotni spolupracovat, a zaměřuje se především na to, co pro ně znamená a jakých podob nabývá cit zvaný láska. K časosběrnému pozorování si vybral usazený manželský pár ve středních letech, milence kolem třicítky, manželský pár toužící po dítěti a dospívající dívku, která kvůli svému postižení loví nápadníky přes internet.

Lehotský se samozřejmě nesnaží o žádnou typologii lásek zrakově postižených. Co jednotlivec nebo pár, to svébytný model. Jakákoliv katalogizace by byla nejen nemožná, ale hlavně úplně zbytečná. Úplně stačí, že navlas stejným výběrem by šlo pokrýt aktéry dokumentu o čemkoliv, co se týče vztahů,  emocí nebo životního směřování.

Slepé lásky nás čtyřmi příběhy zavádí do známých a přece tak iných svetov (jedním z producentů je Marko Škop, režisér i na MZ recenzovaného dokumentu Iné svety). Jejich společným jmenovatelem je civilní podání a zobrazení běžných životních situací: ranní vstávání a cesta do práce, společný výlet, přípravy na narození potomka, věšení prádla nebo chatování. Bez možnosti použít zrak, vizuálně vyhodnotit možnosti a spatřit rizika se však i ty nejběžnější úkony stávají zdrojem nečekaných komplikací,  paradoxů a místy i černého humoru. Jak se podívat na hodinky, když si je můžete maximálně osahat? Jde skloubit věčnou tmu se sportovním fanouškovstvím nebo moderními technologiemi? Nemluvě o úloze rodiče.

Lehotský nepřichází s žádným předběžným názorovým stanoviskem, nekritizuje nevšímavé spoluobčany ani státní moc. Neklade žádné otázky, ani nehledá odpovědi. Nedělá z nevidomých hrdiny ani oběti, ale ukazuje je jako ty, kteří touží po docela obyčejných životech zpestřených občasnými radostmi. Chtějí pracovat, navazovat vztahy a žít v lásce. Na jedné straně opravdové, šílené a hluboké, ale zároveň stálé a zakotvené. Banální?

Ve Slepých láskách je realisticky odstíněno, že čím je člověk starší, tím méně o citech mluví a spíše je žije. Lehotskému se tu podařilo zachytit, že někdy zkrátka není třeba vidět, stačí vědět. Způsob jeho pozorování je střízlivý a jistě musel být i dost pracný. Dovedu si představit desítky hodin materiálu, ve kterém bylo tak říkajíc „všechno“, a z nichž postupně krystalizoval klíč či společný svorník všech příběhů. Na první pohled je perspektiva lásky hrozně prvoplánová, když však máte stejně jako Lehotský hodně trpělivosti a nebojíte se slepých uliček, dokážete si jejím prostřednictvím postupně posvítit na každý aspekt života. Tuším, že právě tady hledat široký úhel pohledu a zdroj optimizmu, kterým si dokument tolik získal diváky i kritiky. Jak lehké by tu bylo ujet a zavalit plátno politicky korektní lítostí a uvolnit hráze patosu...

Přes všechna pozitiva se nemůžu ubránit dojmu, že komponování a délka záběrů, manýristické retro tónování (vznikl film letos nebo před 30 lety?) a určitá umělost, ba tuhost aktérů, jsou filmu výrazně na závadu. V mnoha záběrech, nebo ještě lépe tešně přes střihem, jsem měl dojem, že se na plátně nesetkávám s živými lidmi, ale ochotníky, kteří sami sebe - po způsobu metody rakouského dokumentaristy Ulricha Seidla - jen hrají. Jakoby se jejich matné, těkající oči tázaly: „Zahrál(a) jsem to dobře? Ještě běží kamera, pane režisére?“ Nevím, zda je tomu na vině nedostatek materiálu, času, či neschopnost aktérů se uvolnit, ale takhle si zkrátka sestřih časosběrného (!) materiálu nepředstavuji. Nevtíravé sdělení, střízlivost, jemný humor a hravost jsou krásné a oblažující, ale dokumentu v jistém smyslu chybí život a autenticita. A taky výraznější finále. Zvláštní, že si toho v Cannes nevšimli...

Nevadí, odpouštíme. Produkční dílna Artileria dozajista brzy vystřelí další pokus, jak Slovensko vrátit do filmové hry. A my na MZ slibujeme, že budeme u toho.