Stosedmdesátiminutový černobílý art, který se svému divákovi snaží něco sdělit, kašle na standardní vyprávějící postupy a minimálně v první třetině drží tempo na mimořádně krátkém vodítku? Pro dnešní generaci zřejmě "smrťák". Já jsem si Sladký život naordinoval jako prvního Felliniho v životě a měl jsem vůli ho dokoukat do konce. Po dvaceti minutách jsem se ošíval, ale vzhledem k Marcellovu zaměstnání a úctě ke klasikám (ten den se zrovna pohybovala v plusových hodnotách), jsem to vydržel. A pak se si začal všímat detailů. Felliniho lásky k metropoli, Mastroianniho elegance, která podtrhovala vynikající herecký výkon (díky kombinaci italštiny a angličtiny si herci všeobecně své dialogy užívají o trochu víc, v dabingu to ani zdaleka tak nevynikne) a především všeprostupující deprese. Je nenápadná a plíživá, ale neustále roste a sílí. Film se začne lámat, když do Říma přijede slavná americká hvězda Sylvia. Není to jen kvůli půvabům Anity Ekberg (která je... vyvinutá) a Lexi "Shatterhand" Barkerovi v roli jejího manžela. Marcello se zamiluje, ale to co je divákem zprvu vnímáno jako osudový milostný trojúhelník, jako bláhově nádherná noc, zakončená přímo uprostřed nejslavnější římské fontány, to Fellini s chladnou samozřejmostí zahazuje. Anita Ekberg je z děje vyrvána stejně násilně jako z Marcellových myšlenek. Byl to jen flirt, na programu jsou další večírky, další vnadné dívky a další nudné, ale nutné články.

Nádherně snímané scenérie se najednou halí do čím dál tím temnějších barev a hrdina, který vás zprvu zajímal se stává dílem nenáviděným a dílem litovaným. Spisovatelskou kariéru zahodil už před lety, ale stejně na ní občas myslí, když z jeho hlavy na chvilku vyprchá alkohol a oslnění světem bohatých a slavných. A vy ho začnete chápat. Uvědomíte si, že on se z té kocoviny už neprobudí, ale vy byste mohli. Kdo z nás neprožívá čas od času svá existenciální rána, kdy přemýšlí o tom, kam se jeho život řítí? Felliniho postavy o tom vyprávějí možná až příliš excentrickou formou (zejména v závěru), ale naštěstí se nikdy nepřiblíží křečím ze Smrti v Benátkách. Přesto bude Sladký život těžkým oříškem i pro ty trpělivější. Dá se u něj buď usnout nebo přemýšlet. Na to druhé musíte mít chuť a náladu, ale rozhodně to stojí za to. Motivů je tu snad až příliš, než abyste je po jednom zhlédnutí dešifrovali a v posledních minutách slavný režisér dává všemu takovou korunu, že vymaže úsměv z tváře i těm největším optimistům. Filmem však probleskuje i naděje. Felliniho zamyšlení a varovný prst je poselstvím, kterého bychom si měli vážit. Málokdo umí nástrahy života podobným způsobem pojmenovat a objevit v nás stránky, které doposud spokojeně spaly. Každý je máme, někteří o nich nevědí a většina ostatních si je odmítá připustit. Až budete mít zas jednou takové to "ohlížecí" ráno a vedle vás nebude ležet nikdo, s kým byste si o tom mohli promluvit, zkuste si pustit Sladký život. Minimálně zjistíte, že v tom nejste sami. A třeba vám to poslouží jako záchranné stéblo. A nebo u toho usnete a až se probudíte znovu, svět bude vypadat líp. Jak vidíte, funguje to na každého. :)